☾stigma ✔️

•15•

Lehký příjemný vánek si pohrával s mými a jeho vlasy. Bylo to osvobozující. To ticho. Jeho přítomnost. Cítil jsem se v bezpečí.

Kéž by se dal čas vrátit zpět. Chtěl bych s ním znovu ležet v té trávě a o nic se nestarat.

To ale nejde a mně nezbývá nic jiného, než zase utéct, což jakékoliv potíže či problémy vyřeší jen dočasně, nebo se tomu postavit. Sebrat trochu odvahy a bojovat. Projevovat svou snahu až do poslední chvíle.

Procházel jsem se klidnější částí velkého města s rukama v kapsách. Měl jsem tak čas utřídit si mnoho myšlenek, které se honily mou hlavou, již jsem měl sklopenou a pohled upřený na zem těsně přede mnou. Nevnímal jsem svět okolo. Jako bych měl svůj vlastní a neměl potřebu se zabývat ostatními. Jako by ti ostatní ani neexistovali.

Přemýšlel jsem. O Yoongim, o kterém jsem, jak jsem zjistil z mého bádání, nevěděl skoro nic, i když jsem si to těch pár dní nepřipouštěl. Nebo spíše jsem si to neuvědomoval, protože jsem nad tím vlastně nikdy nepřemýšlel. A stejně tak jsem toho příliš nevěděl o Jiminovi, který byl bez pochyb jedním z nejmilejších lidí, co jsem kdy poznal. Čím více jsem o tom přemýšlel, tím více jsem zjišťoval, že vlastně skoro o nikom, co se kdy objevil v mém životě příliš nevím. Byla to má vina? Dostatečně jsem se o ně nezajímal? Nebo to oni způsobili můj částečný nezájem?

Vždyť i o Jungkookovi jsem toho spoustu nevěděl. Považoval jsem ho za mně nejbližší osobu a přes to jsem ho nechal jen tak odletět někam pryč, aniž bych zvažoval možnost, že by se něco podobného mohlo přihodit. Možná jsem byl zkrátka naivní a i po všem, co se mi přihodilo, jsem někdy viděl jen to nejlepší.

Dříve jsem si myslel, že my dva si říkáme všechno, ale očividně tomu tak nebylo. Všichni máme svá tajemství.

Proud mých myšlenek však přerušil mně známý hlas, který mě donutil také zvednout pohled a zadívat se na místo, kde se zdroj hlasu nacházel. Ty růžové vlasy bych nepřehlédl snad nikdy. Seděl na lavičce v tureckém sedu v parku zády ke mně. A nebyl sám.

Těsně vedle něj seděl usměvavý kluk se světle hnědými vlasy, jehož tvář zářila jako slunce samotné. O něčem si s Jiminem povídali a pořád se spolu smáli. Když pak konverzace nachvíli utichla, brunet se naklonil k menšímu a něžně ho políbil. Spíš jako by se o sebe jejich rty jen otřely. Soudě dle vzhledu starší ze dvojice položil svou dlaň na růžovlasého tvář a začal ho na ni hladit palcem.

Při pohledu na ně jsem se málem rozbrečel. Znovu.

Vypadali spolu tak šťastní. A určitě i byli. Přál jsem si taky se tak cítit. Nikdy jsem nebyl ve stálém vztahu, kde by byly obě strany šťastné a který by vydržel déle než měsíc. Vždy šlo pouze o jedno. A když už jsem já, nebo druhá strana, začal něco cítit, nikdy mi to nebylo opětováno a vztah byl jedním z nás ukončen. Nikdy jsem nezažil ten ideální vztah, kde si oba navzájem rozumí, znají se lépe, než je zná vlastní rodina a navzájem si dělají radost. Přál jsem si, abych to taky někdy mohl zažít. Být pro jednoho člověka středem jeho vesmíru.

Chtěl jsem těm dvěma nechat soukromí a nesledovat je bez jejich vědomí. Proplétal jsem se různými uličkami, až jsem došel před svůj současný domov. Pomalu jsem vystoupal schod po schodu až k oněm černým dveřím. Chvíli jsem po kapsách hledal klíče, jelikož jsem zkrátka nebyl schopný dát si je pokaždé na to stejné místo.

Nakonec se mi přeci jen podařilo je najít a otevřít. Z tváře jsem si sundal černou roušku, kterou jsem uložil do kapsy od černé kožené bundy, jež jsem pověsil na věšák hned vedle dveří. Stále trochu rozesmutnělý jsem se rozešel směrem do obýváku, kde poklidně na gauči seděl Yoongi s knihou v ruce. Když si všiml mé přítomnosti, knihu zaklapl a odložil na konferenční stolek. Posadil jsem se na druhou stranu gauče a začal jsem si pohrávat s látkou svého obyčejného tmavě modrého trička.

„Potřebuju si někoho najít," vypadlo ze mě najednou a Yoongi se na mě upřeně podíval. Pootevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale žádná slova z něj nevycházela, pouze se poškrábal na zátylku a zadíval se na okno za mnou.

„Co tak najednou?" zeptal se klidně a se založenýma rukama na hrudi se zády opřel o gauč. Nasucho jsem polknul a v hlavě jsem se snažil zformulovat důvody, proč bych si přál být ve vztahu.

„Viděl jsem Jimina se svým přítelem. Vypadali tak moc šťastně," řekl jsem s lehkým, závistivým úsměvem a zadíval jsem se na mnou zmačkanou látku onoho tmavě modrého trička. Yoongiho výraz se najednou změnil z klidného na udivený.

„Jimina s kým?" řekl starší poměrně šokovaně. Já o něj jen zavadil pohledem, abych zjistil, jestli mě vážně neslyšel nebo ho ta informace tolik překvapila, protože to pro něj byla novinka. Možná si Jimin nepřál, aby to Yoongi věděl. No, bohužel.

„Jimina s přítelem," zopakoval jsem znovu a černovlásek si lokty zapřel o kolena. Tvář, opřenou o dlaně, mu ovládlo zamračení a díval se kamsi do prázdna. Zřejmě ho mrzelo, že se mu Jimin nesvěřil. Taky bych byl na Jungkooka nejprve určitě naštvaný, kdyby mi něco takového zatajil.

„Nechápu, proč mi o tom nic neřekl," zauvažoval Yoongi nahlas a po chvilce úplného ticha, kdy jsem já nenápadně koukal do strany na staršího a on se díval stále kamsi do zdi, přemýšleje pravděpodobně o možný důvodech, proč se Jimin nepochlubil s tím, že je ve vztahu, se černovlasý plácl do stehen a zvedl se z gauče.

„To je jedno. Buď mi to řekne nebo ne. Do ničeho ho nutit nebudu," řekl už s klidným výrazem ve tváři a hřejivým úsměvem. Poté se natáhl pro ovladač od televize a po chvíli pustil nějakou píseň. Podíval se na mě se širokým úsměvem na tváři a natáhl ke mně svou dlaň. Já jsem zvedl hlavu a zadíval jsem se na něj se zvednutým obočím.

„Nevím, jestli tu kapelu či píseň znáš, je docela stará. Já jen, mám tuhle hudbu docela rád a dobře se na ni tancuje," mrkl na mě při poslední větě a svou dlaň přisunul blíž ke mně. Byl jsem si jistý, že jsem tu píseň neslyšel poprvé, ale její jméno jsem neznal. Znělo to jako dílo některé ze starších rockových skupin. Zaposlouchal jsem se do zvuku bicích a baskytar a prvních slov zpěváka. Po chvíli jsem se s pomocí Yoongiho ruky vyhoupl do stoje a obešli jsme konferenční stolek. Společně jsme se začali pohybovat do rytmu a oba jsme se smáli. Bylo to osvobozující. Jako kdybychom neměli žádné starosti a vnímali jen přítomnost toho druhého a poměrně hlasitou muziku. Upřímně, nevím, proč ho něco takového napadlo, ale rozhodně jsem se tomu nápadu nebránil.

Když nám oběma docházely síly, sedli jsme si na gauč a s úsměvem jsme popadali dech. V pozadí stále hrála hudba, jenom ji Yoongi trochu ztišil.

„Ty vole, tak tohle bylo.. skvělý!" vykřikl jsem a rozhodil jsem rukama, což Yoongiho znovu rozesmálo. Když jsme se oba uklidnili, navázali jsme oční kontakt. Zase jsem se nemohl od jeho očí odtrhnout. Normálně bych to udělal, přesně tak, jak jsem to dělal vždycky. Oční kontakt mi prostě odjakživa vadil, ale teď jako zázrakem ne. Tohle bylo něco jiného. Tohle mi nebylo nepříjemné, spíš naopak.

Tuto chvíli ale přerušilo odemykání dveří a následně ženský hlas: „Hezký večer, zlato, nesu večeři!".