☾stigma ✔️

•20•

Celý týden jsme spolu neprohodili skoro žádná slova. Navzájem jsme se ignorovali a vyhýbali jsme se společnému kontaktu. Každý jsme si hleděl svého a dělali jsme, jako že se ani neznáme.

Ranil mě. Hodně to bolelo a svou bolest jsem se snažil přebít kouřením. Mé myšlenky na jakoukoliv změnu byly pryč. Chtěl jsem se měnit kvůli němu, ale nestálo mi to za tu snahu.

Yoongi většinu času trávil v práci nebo mimo byt, takže jsem tu zůstával sám. Záměrně se mi vyhýbal, nechtěl se mnou mluvit. Nechápal jsem jeho počínání. To si myslí, že mě jen tak může políbit a pak se mnou jednoduše nemluvit a uzavřít to tím, že to byla chyba? Vždyť.. vždyť to bylo tak krásné a kouzelné.

Třeba se zkrátka inspiroval mnou a jen utíká před svými pocity. Má strach, protože miluje Suran, ale zároveň políbil mě a teď jen neví, jak by se měl správně zachovat.

Už jsem nechtěl dál snášet tu nejistotu a to vyčerpávající ticho, takže jsem se rozhodl, že si spolu už dnes musíme konečně promluvit. Bude to tak pro všechny nejlepší.

Seděl jsem u stolu s hrnkem čaje, který jsem si před malou chvílí připravil, a čekal jsem na Yoongiho příchod. V bytě panovalo únavné ticho a jediný zvuk, který se linul chodbami, bylo mé srkání teplé trpké tekutiny. Pohledem jsem hypnotizoval dveře a přemýšlel jsem, jak o tom vůbec budeme mluvit.

Desátá hodina večerní byla pryč a já už jsem ztrácel naději, že se černovlasý vůbec dnes vrátí domů. Hlasitě jsem si povzdechl a šel jsem uklidit již prázdný hrnek, když najednou jsem uslyšel tlumené chichotání a šepot. Suranin smích bych poznal vždycky. Dveře se otevřely a dovnitř vplula jak Suran, tak Yoongi, ve velmi těsném spojení. Yoongi Suran svým tělem přirazil ke stěně hned vedle dveří a přisál se k jejím rtům. Suran se pod ním lehce kroutila a pohrávala si s jeho vlasy. Já jsem jenom stál jako socha z kamene a s vykulenýma očima jsem scénku pár metrů ode mě sledoval. Chtěl jsem na sebe nějak upozornit, alespoň zakašláním nebo nějakým podobně nenápadným zvukem, ale nezmohl jsem se na nic.

Díky bohu si mě Suran všimla dřív, než to stihlo zajít někam dál. Do jejích tváří se nahrnula krev a hned zčervenala. Snažila se od sebe odstrčit černovlasého, který zrovna velmi náruživě opečovával její krk. Něco mu s lehkým úsměvem zašeptala do ucha a on okamžitě v činnosti přestal. Otočil se za sebe, kde samozřejmě spatřil mě. Chtěl jsem se začít omlouvat, že jsem byl ve špatný čas na špatném místě, ale místo toho jsem se se skleněnýma očima dal do kroku směrem k mnou tolik oblíbené terase. Trávil jsem tam téměř každý večer a stále jsem tam dělal to samé.

Dopřával jsem si tabák, sledoval jsem nebe, ať už na něm byly vidět hvězdy či ne, a vzpomínal jsem. I na náš polibek.

Prudce jsem prosklené dveře otevřel a stejně tak jsem je i zavřel, div že se sklo neroztříštilo na milion kousků. Rozčileně jsem si to kráčel ke křesílku, ale místo toho, abych se do něj usadil, jsem do něj vší silou kopnul. Křesílko se tak posunulo o několik metrů dál a převrátilo se. Naštěstí se kvůli mému afektované chování nerozbilo. Sesunul jsem se k zemi a s obličejem schovaným v dlaních jsem se dal do pláče. Jakmile jsem uslyšel zavření dveří a následné kroky, bleskově jsem znovu vstal na nohy a hřbetem ruky jsem si vztekle slzy setřel.

„Tae, já-"

„Yoongi, běž někam, nic mi vysvětlovat nemusíš," zavrčel jsem a kdybych mohl vraždit pohledem, už by Yoongi nežil. On v naprostém klidu přišel ke mně a chtěl mě vzít za ruku, což jsem mu nedovolil. Udělal jsem krok dozadu a naštvaně jsem si povzdechl.

„Tae, uklidni se," řekl uklidňujícím hlasem, ale na mě to nezapůsobilo. Byl jsem dost rozhozený a zkrátka se mi nedařilo se zklidnit.

„Kdo? Já? Já jsem naprosto klidnej!" zakřičel jsem, díky čemuž sebou černovlasý maličko cuknul. Přistoupil ke mně o další krok blíž a svou ruku chtěl položil na mé rameno. Já jsem se však ošil a jeho ruku jsem tak odstrčil pryč. Zatvářil se sklesle a skoro neslyšně si povzdechl.

„Vím, zachoval jsem se dost zbaběle, ale-"

„Jo, zachoval ses jako idiot," uchechtl jsem se a odvrátil jsem od něj pohled. Jeho výraz ve tváři už nebyl klidný, nýbrž vypadal dost podrážděně, což jenom doplňovaly jeho zatnuté pěsti a pevně semknuté rty.

„Můžeš mě kurva nechat doříct alespoň jednu větu?" otázal se dost naštvaným hlasem a já jsem nasucho polknul. Šel z něj strach, tak jsem se radši rozhodl pro prosté kývnutí, abych ho nerozzuřil ještě víc.

„Fajn, díky. Já.. já jsem akorát zpanikařil, protože jsem už dlouhou dobu se Suran a dosud jsem si byl na tisíc procent jistý, že ji bezpodmínečně miluju. A-ale pak se objevil ty a já jsem znejistěl. Od první chvíle, co jsem tě viděl. Byl jsi tak.. tak tajemný a plachý a.. a.. a prostě, prostě ses mi nějak líbil nebo já, uh, nevim, jak bych to popsal. Zkrátka jsem se snažil si namluvit, že se mi muži nelíbí, což už jsem si mimochodem namlouval někdy na střední a když jsem se pak zamiloval do Suran, byl jsem opravdu šťastný. Jenomže těch pár dní, co tu jsi, jsem měl plnou hlavu myšlenek o tobě a několikrát jsem si představoval jak se.. jak se spolu líbáme. Prostě jsem to musel zkusit, i když jsem se dost bál, že by se to Suran mohla nějak dozvědět. Moc mi na tobě záleží, Tae, ale na ní mi záleží taky. Má plnou hlavu plánů na naši svatbu a tak moc se na ni těší. D-dost jsem přemýšlel a já... chci s ní zůstat. P-prostě ty city k tobě asi zakopu a budu předstírat, že se nikdy nic takového nestalo. Byl bych ti strašně vděčnej, kdybys na to taky zkusil zapomenout a bral to jako čin z chvilkového pobláznění. Prosím," zakončil svůj proslov prosbou. Byl již naštěstí klidný, ale mě jeho slova docela překvapila, takže jsem na něj pár chvil hleděl s otevřenými ústy. Pomalu jsem zpracovával jeho slova. Částečně jsem měl chuť se červenat, ale jeho poslední slova mě nutila se spíš znovu rozbrečet nebo se znovu zbytečně rozčilovat.

Nakonec mi přece jenom z oka ukápla slza, kterou mi Yoongi chtěl setřít palcem. Uhnul jsem hlavou, aby mi ji setřít nemohl a sám jsem ji odstranil svým ukazováčkem.

„Fajn," vymáčkl jsem ze sebe a odešel jsem z terasy pryč. Rychlým krokem jsem to prosvištěl bytem, ignorujíc Suranin pozdrav a následný zmatený výraz, kterým mě obdařila. Došel jsem k věšáku, kde jsem popadl koženou bundu a vypadl jsem ven z bytu.

Přesně jsem věděl, kam mám namířeno, což u mě nebylo zas tak obvyklé. Většinou jsem šel tam, kam mě mé nohy zanesly, ale tato chvíle byla výjimkou.

Svými nehty jsem drtil svou kůži na dlaních, jak jsem je měl pevně zatnuté. Nevěnoval jsem absolutně žádnou pozornost stékajícím slzám po mých lících a jistě jsem kráčel potemnělými ulicemi Daegu, osvětlenými pouze pouličními lampami.

Doufám, že bude doma.