☾stigma ✔️

•38•

I přes velmi zdlouhavé přemlouvání a ujišťování, že jsem v pořádku a k doktorovi nechci, se Yoongi rozhodl, že přece jenom bude klidnější, až mě nějaký odborník zkontroluje.

Jak jsem předpokládal, strávili jsme v nemocnici mnoho tak vzácného času a po pár vyšetřeních mě ordinující lékař stejně poslal domů s tím, že se nemám přepínat či jakkoliv fyzicky přemáhat a při potížích přijít znovu.

Dle původního Hoseokova plánu jsem si celou dobu myslel, že mě Yoongi veze k Hobimu domů. Ale mýlil jsem se, jelikož Yoongi měl celou dobu v plánu si mě zase znovu nastěhovat k sobě.

„Nechci překážet, Yoongi," zakňoural jsem a frustrovaně jsem zaklonil hlavu a opřel jsem se o sedadlo s velmi příjemnými koženými potahy. Yoongi si vyčerpaně povzdechl a prohrábl si vlasy. Nebylo to totiž poprvé, co jsem tuto větu za dnešní ráno a dopoledne pronesl. Zkrátka jsem si i po těch takměř stejných odpovědí nebyl dost jistý. Navíc jsem byl pořád dost zmatený z toho, jak to mezi námi dvěma vlastně je. Suran jsem ani moc zmiňovat nechtěl, jelikož jsem se bál Yoongiho reakce.

„Tae, kolikrát ti mám ještě opakovat, že tě tam chci," řekl s náznakem zoufalosti v hlase a já jsem jen pokrčil rameny. V klíně jsem si pohrával s prsty a dále jsem raději nemluvil, jelikož mě nenapadlo nic jiného než nadhodit to, že Suran mě tam možná chtít nebude, takže v autě po zbytek cesty panovalo příjemné ticho.

Poté, co Yoongi vytáhl klíček ze zapalování, jsem si odepl pás a chtěl jsem vystoupit ven z auta, ale Yoongiho ruka na mém stehně mě zastavila. Než jsem se stihl zeptat, co se děje, přitáhl si mě Yoongi rukou na mé líci k polibku. Nejdříve jsem chvíli vstřebával, co se děje, ale netrvalo vůbec dlouho a hned jsem se zapojil. Mé rty se hýbaly v souladu s těmi jeho a zase se do pohybu daly motýlci v mém podbřišku.

Bohužel jsem už nechtěl tohle líbání kazit nejistotou v mé hlavě, takže jsem se odtáhl, abych se ujistil, že tohle Yoongi nedělá znovu proto, aby si ověřoval své city k ní.

„A co Suran?" zeptal jsem se a odvrátil jsem pohled, jelikož už jsem nezvádl dál do těch hlubokých očí hledět. Yoongi si povzdechl a nervózně se poškrábal na zátylku.

„Nechtěl jsem o tom mluvit, ale rozešli jsme se. Jiminovi jsem zakázal o tom mluvit, protože jsem nechtěl, aby to každý věděl. I když já jsem jí přednost dal, pro ni byla práce důležitější než já. Vymýšleli jsme i způsoby, jak v tom vztahu dál pokračovat, ale ani jeden neměl budoucnost. Svatbu jsme zrušili a v dobrém jsme se rozešli. Před třemi dny odletěla do Kanady a nevím, kdy má v plánu se sem vracet," řekl kapku sklesle a povzdechl si. Chytl jsem jeho ruku a konejšivě jsem ho po ní prsty hladil. Abych pravdu řekl, byl jsem i trochu naštvaný. Nemohl se přeci začít věnovat mně jenom proto, že Suran odjela. Jako by si mě celou tu dobu nechával jako zadní vrátka. Nechtěl mě úplně ztratit, protože se bál, že by se se Suran mohlo něco pokazit. Také bych ho teď mohl nechat dobu zoufale čekat na to, až se byť jen uvidíme. Také bych mu po polibku mohl říct, že to byla chyba a že ve skutečnosti miluju někoho jiného.

Ale to bych lhal. To právě on si získal nemalou část mého srdce a já jenom netrpělivě čekal na jakýkoliv jeho dotyk. Mé tělo bláznivě toužilo po tom jeho a i kdybych se sebevíc snažil, odmítnout bych ho nezvádl.

„Půjdeme do bytu, aby ses znovu zabydlel, hmm?" zavelel a s motýlím polibkem na mou tvář a rozepnutím mého i svého pásu vystoupil z auta. Stejně tak jsem udělal i já a chtěl jsem si jít do kufru pro svůj batoh, ale Yoongi mě předběhl.

„Klidně si to vezmu," nadhodil jsem s úsměvem a napřáhl jsem k němu ruku, aby mi můj batoh podal.

„Zapomeň. Máš odpočívat," řekl a plácl mě přes napřaženou ruku, nandávaje si batoh na jedno rameno. Otočil jsem oči v sloup a poraženě jsem se vydal ke vchodu. Yoongi odemkl dveře a společně jsem vstoupili do bytu. Yoongi odnesl mé věci zpět do "mého" pokoje a já se mezitím usadil ke stolu.

„Udělám ti kakao," řekl při cestě do kuchyně a já s úsměvem přikývl. Ihned se pustil do práce a u toho si vesele pobrukoval.

„Spal si někdy s klukem?" zeptal jsem se, aniž bych spouštěl oči z jeho zad, schovaných v černé košili. Má otázka ho poněkud zaskočila, soudě dle toho, že ustal v činnosti a trochu se napřímil. Když se na mě otočil, měl jsem dokonalý výhled na jeho červenající se líce. Vypadal opravdu k sežrání.

„P-proč se na tohle teď ptáš?" zeptal se zmateně a založil si ruce na hrudi.

„Nevim, napadlo mě to, tak jsem se prostě zeptal," odvětil jsem prostě a znovu jsem pokrčil rameny. Na Yoongim bylo vidět, že pro něj není jednoduché o tomhle mluvit, jelikož se kousal do rtu a nervózně očima těkal po místnosti.

„Jednou, po jednom večírku na střední," vypadlo z něj nakonec a jeho líce byly snad ještě rudější než předtím. Přišlo mi to roztomilé, takže jsem se na něj pouze přihlouple usmíval, podepíraje si dlaní hlavu.

„Cool," poznamenal jsem s širokým úsměvem, což Yoongiho přeci jenom donutilo lehce pozvednout koutky úst. „A... A jaký to bylo?"

„No.. Nepamatuju si to do detailů, ale moc příjemný to nebylo. Navíc to mezi námi po tom bylo dost divný a trvalo asi tři měsíce, než to zas bylo v pohodě," řekl s pohledem upřeným do země.

„Jste spolu v kontaktu doteď?" zeptal jsem se s nepřeslechnutelnou zvědavostí v hlase a nakrčil jsem obočí.

„T-teď už nějakou dobu ne," odpověděl poměrně rozhozeně. To co mě však zaskočilo mnohem víc, byly slzy stékající z těch překrásných očí. I když se je Yoongi snažil všechny ze svých lící odstraňovat, nebyl tak úplně úspěšný. Vstal jsem ze židle, abych ho objal a alespoň trochu uklidnil, ale on se najednou rozeběhl a utekl do svého pokoje.

Nerozumněl jsem jeho chování. Byla to má chyba? Blbě jsem se vyptával? Ani jsem nechápal ty slzy. Bylo to opravdu divné a nevěděl jsem, zda by teď radši byl sám nebo jen čeká na to, až příjdu do jeho pokoje za ním.

Z mého dumání mě přerušila příchozí zpráva. Sáhl jsem do kapsy pro mobil a odemkl jsem ho. Z toho, co jsem uviděl, mi přeběhl mráz po zádech.

Neznámé číslo
Dnes v osm večer před starou vyhořelou nádražní budovou. Je na tobě, jestli příjdeš. Čekám maximálně pět minut.