☾stigma ✔️

•Jungkook's mother's last goodbye•

V jedné ruce pevně svíraje držadlo šedě zbarveného kufru a v druhé drže spoře ozdobenou kytici různého lučního kvítí, které dohromady tvořilo nádhernou barevnou kombinaci lahodící oku, se Jungkook s hlubokým nádechem a následným pomalým výdechem vydal k automaticky otevírajícím se dveřím. Nebyl si vůbec jistý, zda ho na oddělení s květinami pustí, ale rozhodl se to risknout.

Bohužel hned na recepci se na něj, podle pohledu velmi mladá, sestřička poté,
co se podívala na kytici, smutně pousmála.

„Dobré odpoledne. Je mi to moc líto, pane, ale květiny se pacientům nosit nemohou. Mohly by být zdrojem infekce a to by mohlo způsobit mnohé komplikace. Dovolíte?" oznámila hnědovláskovi a on jí s neutrálním výrazem ve tváři svazek kvítí podal. Po jejich přijetí se na něj jemně usmála a on se i přes to všechno, čím si teď procházel, přemohl a úsměv jí oplatil.

„K-kde najdu paní Jeon?" zeptal se chlapec po chvíli mlčení, kdy si uvědomil, že vlastně ani neví, kde by měl svou mámu hledat. Slečna sklonila hlavu a oči jí těkaly po znacích natištěných či ručně napsaných na mnoha papírech, co se před ní rozkládaly. Jednou rukou si vlasy přidržovala za uchem, aby jí nebránily ve výhledy a ukazováčkem druhé ruky si pomáhala při zjišťování odpovědi na chlapcovu otázku.

„A! Tady to je. Paní Jeon, pokoj číslo- Počkat, jste rodinný příslušník?" zastavila se v půlce věty a s přimhouřenýma očima a lehce našpulenými rty se zadívala na skleslého hnědovlasého chlapce, jehož odpovědí na její otázku bylo přikývnutí. „Mohu poprosit váš průkaz totožnosti?"

„Hned t-to bude," odvětil Jungkook nervózně a ihned se pustil do hledání onoho průkazu. Zašmátral snad ve všech kapsách, které objevil a k jeho smůle se karta objevila až v poslední kapse - vnitřní kapse džínové bundy. Sám se pozastavil nad tím, že si nemohl vzpomenout, kdy a proč si tam ten průkaz dával, ale na přemýšlení nad hloupostmi teď nebyl ten správný čas.

Jungkook podal průkaz mladé slečně, odměněn dalším jejím sladkým úsměvem. Netrpělivě čekal, než si sestřička ověří všechny informace a on se tak bude moci konečně za mámou vydat.

„Dobře, děkuji. Paní Jeon je v druhém patře, pokoj 127," prozradila hnědovláskovi potřebné informace a on se jen rychle uklonil a vydal se ke schodům do druhého patra.

Čím blíže pokoje 127 Jungkook byl, tím více se stupňoval jeho strach. Vyčítal si, že svou vlastní mámu, jedinou osobu, co mu z jeho rodiny ještě zbyla, nenavštěvoval častěji. Přišel o tolik vzácných chvil, které mohli strávit spolu.

Ale Tae ho potřeboval a on potřeboval Taeho.

Rozhlížel se okolo sebe a očima přejížděl po černých číslech na bílých dveří. Chodbou sem tam prošel nějaký muž či žena v bílém plášti a bílých kalhotách, ale také kolem vystrašeného chlapce procházeli pacienti se svými příbuznými či přáteli. Byl zrovna čas návštěv, tudíž se mnoho lidí rozhodlo zlepšit náladu svým blízkým.

123, 124, 125, 126...

Jungkook se zastavil těsně před dveřmi a pevněji prsty objal držadlo svého kufru. Nebyl si jistý, zda je připravený svou mámu vidět. Bál se, že ji brzy ztratí a pokud ji teď znovu uvidí, nebude se moci s jejím odchodem smířit. Tak jako se nikdy nesmířil s odchodem jeho táty.

Nemůže udělat stejnou chybu a nechat ženu, která mu dala život, v jejích posledních chvílích samotnou.

Prsty si setřel neposednou slzu a párkrát zamrkal, aby jeho máma nepoznala, že před příchodem do jejího nemocničního pokoje brečel.