☾stigma ✔️

•45•

„Hezký zbytek dne, Tae. Ozvi se, až si to rozmyslíš," rozloučila se se mnou máma a s políbením na tvář odešla opačným směrem, než kam jsem měl namířeno já. Ruce jsem zastrčil do kapes a velmi loudavým krokem jsem se vydal "domů". 

Vlastně... Nechtěl jsem se tam vracet. Neměl jsem ani na jednoho z nich náladu a přál jsem si od nich být někde daleko. Dát sbohem jak Yoongimu, tak i všem těm marným pocitům, které mě tak dlouhou dobu sužovaly. Už jsem se zkrátka nechtěl trápit dál. Čím déle jsem sdílel společnou domácnosti s Yoongim, tím hůře mi bylo. Tím více mě jeho nezájem bolel.

Nyní se jako na zavolanou naskytla příležitost, o kterém jsem si v minulosti mohl nechat pouze zdát. Bydlet v Japonsku? Jako malý kluk jsem o tom vždycky snil. Měl jsem ve svém skromném pokoji několik fotek z celého území ostrova Honšú a vždy před spaním jsem je obdivoval a představoval jsem si, jak se na těch místech procházím. Už od malička jsem byl zvyklý o věcech pouze snít a naučil jsem se i to, že realita nikdy nebude jako sny. Realita je jako kaktus, který vás každým dnem bodá do srdce a ubližuje vám. Ano, jsou i dny, kdy na kaktusu vykvete barevný květ, ale i ten brzy uschne. Za to snění je jako slunečnice. Veselé, plné radosti a když je vám nejhůř, vykouzlí vám úsměv na tváři. Můžete prostě snít o tom, že nic není tak, jak se zdá, a vše je ve skutečnosti jinak. Tak, jak byste chtěli vy.

Mohu snít o tom, že mě Yoongi nade vše miluje a nikdy mě neopustí. Realita je jiná, ale záleží pouze na mne, jak dlouho mi to snění vydrží.

Možná je ale na čase se probudit a smířit se se skutečností. Nemusím s nimi dvěma dále bydlet a mohu si jít za svými sny. Vždyť mě tu nic nedrží. Nikdo mě tu nepotřebuje. Zajímalo by mě, zda bych tu vůbec někomu chyběl.

Z nebe se na zem pomalu snášelo velké množství maličkých sněhových vloček, které zdobily celé okolí i hlavy lidí, kteří z nějakého důvodu museli být součástí městského ruchu místo toho, aby doma odpočívali s horkou čokoládou a knihou, zabaleni pod dekou. Bohužel ne každý má to štěstí a někteří musí chodit do práce. A nebo také nakupují či se jen i v tento nečas prochází uličkami města. Nebo si jen udělat hezký den s přáteli či rodinou. Momentálně bych já sám dával přednost samotě s již zmiňovanou horkou čokoládou a dekou.

Cesta uběhla celkem rychle a před vchodovými dveřmi do Yoongiho bytu jsem se pokusil z mých vlasů odstranit alespoň nějaké sněhové vločky. Po hlubokém nádechu jsem vešel dovnitř, do tepla. Ale mou prvotní radost z příjemně vyhřáté předsíně zkazila scéna, jejímž svědkem jsem se, ačkoliv nechtěně, stal.

Prvním překvapením bylo už to, že jsou oba doma. Ale mnohonásobně více mě zaskočilo, že byli ve spojení v podobě polibku. Seděli na gauči a Jungkook měl svou ruku položenou na líci Yoongiho, přejížděje palcem po jeho rudých lících. A co na to bylo nejhorší? Yoongi se vůbec nebránil. Ba naopak to vypadalo, že si to užívá.

Jako by se mi v tu chvíli srdce zastavilo. Jako by se do něj zapíchl obrovský trn, který už nikdo nevyndá. Že by tohle bylo odpovědí na mé otázky ohledně mého vztahu s Yoongim? Neprojevoval žádný zájem, protože měl někoho jiného? Celou tu dobu dost možná lásku projevoval někomu jinému. A znovu jsem to nebyl já. Znovu jediný člověk, kterého jsem tak hluboce a vytrvale miloval, líbal někoho jiného, než jsem byl já.

Skutečně, někdo jako já asi opravdu nemá právo být šťastný.

Jen jsem nehybně stál na místě a slzám jsem nechal volnost. Proč bych se namáhal je zadržovat?

Až Yoongiho a Jungkookův vyděšený pohled mě donutil se pohnout. Přesněji rozutéct se do mého pokoje.

Tohle byl jenom jeden z dalších důvodů, proč odsud utéct. Udělat tlustou čáru za minulostí a začít znovu.

Tohle pro mě byla poslední kapka.