☾stigma ✔️

•40•

„O-o čem to mluvíš?" zeptal jsem se roztřeseným hlasem a stál jsem jako přikovaný k zemi. Jako by mé nohy vypověděly ze služby a já se tak nemohl ani hnout. Ještě že přes roušku nebyla vidět má údivem otevřená ústa. Mladý hnědovlásek se ke mně pomalu začal přibližovat a já tak i ve tmě mohl vidět slzu na jeho líci, lesknoucí se pod měsíčním svitem. Na jednu stranu jsem byl tak neuvěřitelně šťastný, že ho znovu vidím a spadl mi obrovský balvan ze srdce, ale na stranu druhou jsem byl zmatený a i lehce naštvaný. Jak mi to mohl udělat? Odjet pryč a nechat mě si myslet, že už není mezi námi? A poté se zjevit a říct mi, že beze mě nemůže žít. Absolutně jsem jeho způsob myšlení nechápal.

„Všechno ti vysvětlím, ale nejprve, můžu tě obejmout?" zeptal se a zastavil se v chůzi, ve vzdálenosti asi metr ode mě. Stále jsem byl mimo, takže jsem mu nebyl s to odpovědět. Nezmohl jsem se ani na to uhnutí pohledem, tudíž jsem mu celou dobu upřeně zíral do očí. Chvíle mlčení se pro něj asi zdála být odpovědí, takže vymazal tu vzdálenost mezi námi a pevně mě objal, mačkaje mou bundu. Stále jsem nebyl schopen jakkoliv reagovat, takže jsem pouze nehybně stál na místě s rukama podél těla a pevně přitisknutým Jungkookem k mému tělu a jeho obličejem tak blízko mého krku, že jsem na něm mohl cítit jeho teplý dech.

Nakonec jsem se přeci jenom zvládl vzpamatovat a sebral jsem všechny síly, abych Jungkooka odstrčil. Strhl jsem si roušku z tváře, ruce jsem zatl v pěst a zrychleně jsem oddechoval. Jungkook nevypadal překvapeně. Asi tuto reakci očekával.

„M-můžeš mi říct, proč sis mě kurva nechal celou tu dobu myslet, že ses zabil?" řekl jsem naštvaným tónem hlasu, drže vší silou slzy uvnitř očí. Jungkook si vyčerpaně povzdechl a až teď jsem si všiml jeho obrovských kruhů pod očima a popraskaných rtů. Kdo ví, jak celou tu dobu žil.

„Máš právo být naštvaný. Uvědomuju si, že jsem udělal blbost, ale nech mě to prosím vysvětlit," řekl Jungkook zoufalým hlasem a já měl sto chutí se pouze ironicky pousmát a odejít pryč. Byl jsem na něho tolik rozzlobený. Tolik zbytečných slz a času stráveného obviňováním sám sebe.

„Mluv, fakt mě to zajímá," uchechtl jsem se a zakroutil jsem hlavou. Jungkook se napřímil a schoval si ruce do rukávů mikiny.

„Pokusim se to zkrátit. Jenom tě prosím, zkus to pochopit. Víš, už když jsme se tenkrát poprvé potkali na tý louce, líbil ses mi. Navíc jsem měl strašnou potřebu ti pomoct a chránit tě. S postupem času jsem se snažil ty pocity k tobě ignorovat. Nebylo to vůbec jednoduchý. A pak když jsme začali sdílet jednu domácnosti, bylo to pro mě ještě mnohokrát těžší. Nikdy jsem se ti nesvěřil, protože jsem se bál tvé reakce. Bál jsem se, že bych ti ublížil a navíc jsem měl strach, že bys se mnou nechtěl dál bydlet, kdybych ti to řekl. Ty city ale prostě ignorovat nešlo a já jsem měl čím dál tím větší problém se ovládat. Víš, že jsem měl i půl roku vztah s holkou, ale nikdy jsem z toho neměl dobrý pocit. Pak jsem musel odjet za mou mámou a jako jediné řešení, jak se těch citů zbavit, bylo všem říct, že se chystám si vzít život a následně jsem měl v plánu začít žít nový život, daleko odsud a daleko od tebe," dořekl svůj dlouhý monolog a popotáhl. Skleněným očima se na mě na zlomek podíval, ale svůj pohled hned zase sklopil k zemi.

Přišel jsem k němu a přiložil jsem své prsty pod jeho bradu, abych ho donutil zvednout hlavu. Jakmile se na mě upřeně díval svýma skleněným očima, napřáhl jsem ruku a uštědřil jsem mu facku. Ihned si dlaň přiložil na bolavé místo a ublíženě se na mě podíval, se slzou stékající po jeho líci.

Přivinul jsem si ho k sobě a pevně jsem ho objal. Netrvalo dlouho a i on své ruce ovinul kolem mého pasu. Naplno se rozbrečel a mé uklidňování se zdálo být absolutně neúčinné.

„Jsem už fakt z-zoufalej. N-nevím, co mám dělat. A-a tu f-facku jsem si z-zasloužil," koktal potichu a celé jeho tělo sebou cukalo, jak srdceryvně brečel.

„Kooku, tenkrát jsi mi zachránil život. Nemůžu se na tebe zlobit. Určitě ne po tom všem, co jsi pro mě udělal. Kdo ví, jestli bych bez tebe vůbec ještě žil," řekl jsem s lehkým úsměv a Kook se ode mě odtáhl. Hluboce se mi zadíval do očí a i přes slzy stékající z jeho očí se také pousmál. Po chvíli mu ale úsměv ze tváře zmizel a na sucho polkl. Opravdu velmi pomalu se svým obličejem přibližoval k tomu mému a já přesně věděl, co chce udělat. Abych tomu zabránil, znovu jsem si ho přitáhl do pevného objetí a hlavu jsem si položil na jeho rameno.

„Jungkooku, tohle by.. tohle by pro nás nebylo dobrý. Měli bychom zůstat kamarádi. Vždycky nám spolu bylo nejlíp, pamatuješ?" zeptal jsem se ho, stále ho pevně svíraje v objetí. Jeho hruď se pomalu dlouze nadzvedla a stejně tak i klesla. Přesně tohoto se asi bál.

„J-jo, máš pravdu. Zapomenu na to, slibuju," řekl poté, co znovu přerušil objetí a odtáhl se ode mě. Bylo mi ho neskutečně líto. Nedávno přišel o velmi blízkou osobu a teď jsem asi pohřbil všechny jeho naděje na to, že bychom mohli my dva být spolu. Sám jsem věděl, že po něm chci nemožné. Copak já jsem někdy zvládl zapomenout na Yoongiho? Ne, i přes intenzivní snažení jsem na něj myslel velmi často a byl jsem schopný si před ním i po tom všem, co mi udělal, kleknout a všechno mu hned odpustit. Stejně tak, jako Yoongi tehdy ublížil mně, ublížil jsem teď já Jungkookovi. Klidně bych kvůli němu dokázal předstírat lásku, ale copak by jednostranný vztah měl nějakou budoucnost? Neměl.

„Pojď, je strašná zima. Půjdeme k Yoongimu, ano?" řekl jsem a když jsem do své ruky vzal tu Jungkookovu, zjistil jsem, jak moc ledová je. Začal jsem ji svým palcem hladit, což Jungkooka donutilo si nervózné odkašlat. Pustil jsem jeho ruku a obě své ruce jsem schoval do kapsy. Společně jsme se rozešli pryč od té příšerné budovy.

„Jak to jde s Yoongim?"