☾stigma ✔️

•8•

Jimina to vylekalo, takže sebou trošku škubnul. Černovlásek si povzdechl a vstal od stolu, aby člověku za dveřmi šel otevřít. Růžovlásek se vrátil zpět ke svému jídlu a já se rozhodl pokračovat v civění do prázdna. Ode dveří se ozval poměrně hluboký mužský hlas.

„Jdu vyzvednout Jimina, slíbil jsem mu na dnešek kino," řekl příjemným tónem hlasu hnědovlasý muž. Usmíval se a na tvářích se mu vyjímaly ďolíčky. Na první pohled působil mile. Yoongi pohledem zabloudil ke stolu a hlavou naznačil Jiminovi, ať jde ke dveřím. Růžovlásek nakonec vstal a dožvýkávaje poslední sousto jídla došel až k nim. Hnědovlasý muž mu rozcuchal vlasy a ruku mu položil na rameno. Černovlásek se usmál a zamáváním se s nimi rozloučil.

Pak se pomalým krokem vrátil ke mně ke stolu, a když spatřil můj zmatený výraz, vysvětlil mi, kdo to byl.

„Jiminův nevlastní starší bratr Namjoon. Stará se o něj," vysvětloval a já jsem jenom přikyvoval.

„Ani ses toho jídla nedotkl. Myslel jsem, že ti tím udělám radost," řekl po chvilce smutně a zadíval se na mou misku. Cítil jsem se provinile, ale neměl jsem jednoduše chuť k jídlu ani sílu to do sebe cpát.

"N-ne, udělal jsi mi radost. Jenom nemám hlad. Nemám chuť jíst po tom, co jsem se dozvěděl. Yoongi, mám strašný strach, že si něco udělá," řekl jsem a zadíval jsem se mu do očí. Také byly plné strachu, ale ani jeden jsme nevěděli, jak mu teď pomoct.

„Mám mu zavolat?" zeptal jsem se a starší přikývl. Vstal ze židle, aby odnesl nádobí. Chtěl mě nechat při rozhovoru s Kookem o samotě.

S rozklepanýma rukama jsem si došel pro mobil, který ležel u gauče a chvíli jsem zhluboka dýchal, než jsem se uklidnil natolik, abych Kookovi mohl zavolat. Klikl jsem na jeho kontakt a mobil jsem si přiložil k uchu. Srdce mi bilo jako o závod.

Začínal jsem ztrácet naději, když to po několika pípnutích stále nezvedal a můj strach se stále stupňoval. Ale v tom jsem uslyšel jeho hlas.

„Haló?" ozvalo se z mobilu a já už jenom z jeho hlasu poznal, že brečel. Tím víc mě bolelo to, že jsem nemohl okamžitě k němu přispěchat a pevně ho obejmout. Nemohl jsem v tu chvíli nic.

„J-jungkooku, j-jak ti je?" zeptal jsem se hloupě, ale nic lepšího jsem ze sebe nedostal. Hlas jsem měl rozklepaný a stejně tak se klepalo i celé moje tělo. Strašně jsem doufal v to, že mi odpoví nějak, aby mě to uklidnilo. Ale věděl jsem, že to by musel lhát.

„Neměj strach, Tae. Nechci, aby ses o mě bál. Doufám, že si s Yoongim rozumíš. Chci jen abys věděl, že tě mám rád," řekl a mně zas a znovu začaly stékat slzy po tváři. Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit. Znělo to, jako by se se mnou loučil. Nesnesl bych, kdyby mě navždy opustil.

„K-kooku, n-neudělej nějakou hloupost. J-já tu na tebe čekám," zakoktal jsem a zároveň jsem si utíral slzy. Z druhé strany už jsem žádné vzlyky neslyšel.

„Tae, brácho, už nejsi to bezbranné malé děcko, co nemá kam jít. Dokážeš se o sebe postarat," řekl a já jsem z jeho slov měl stále horší pocit. Nevěřil jsem tomu, že by opravdu plánoval to všechno vzdát, ale měl jsem strašný strach. Byl by toho schopný.

„P-prosím, ne..," zašeptal jsem a zavřel jsem oči. Sklonil jsem hlavu a odevzdaně jsem čekal na jakákoliv jeho další slova.

„Jenom, díky žes zavolal. Mysli na to, co jsem ti řekl před chvilkou. B-buď silný, p-protože já se taky s-snažím," začal znovu plakat a já jsem byl ze současné situace zoufalý. Chtěl jsem mu zabránit, ale nešlo to. Byl tak daleko..

„Už musím, bráško," rozloučil se a zavěsil. Já jsem hned začal panikařit. Musel jsem mu v tom zabránit.

Začal jsem ze zoufalství křičet a tahal jsem za svoje vlasy. Musel jsem vypadat jako šílenec. Moje pocity v tu chvíli byly naprosto nepopsatelné.

Najednou si ke mně přisedl Černovlásek a chytil moje ruce. Chtěl jsem se mu vyrvat, ale byl silnější. Byl jsem z neustálého breku a nedostatku příjmu potravy neskutečně vyčerpaný. Byl jsem vyčerpaný z té bezmoci. A byl jsem naštvaný. Naštvaný na všechny a na všechno.

„Jestli se mi snažíš pomoct, tak ti něco řeknu. Nepomáháš mi, vůbec. Můj nejlepší přítel je teď na tom hodně špatně a já s tím nemůžu vůbec nic dělat. Tolik věcí jsme ještě nestihli. Tolik věcí jsme si ještě neřekli a on mě tu chce jen tak nechat. Myslí vůbec na to, jak mi je? Ne! Jasně že ne! Jinak by o tom nikdy ani nepřemýšlel," dostával jsem ze sebe všechno, co jsem v tu chvíli cítil. Všechno to šlo ven. Neulevilo se mi. Stále ve mně ta bolest a hněv zůstávaly.

Černovlásek pustil moje paže a vstal z gauče.

„Jestli ti to nedochází, Jungkook je i můj dlouholetý kamarád. Já jenom mám naději v to, že to neukončí. Že se vrátí. Prosím, doufej v to nejlepší taky a přestaň se vzdávat," řekl a odešel do svého pokoje. Já jsem urychleně vstal z gauče a odešel jsem z bytu pryč.

Potřeboval jsem se projít a uklidnit.

On mě tu nenechá. Určitě ne.