☾stigma ✔️

•25•

„Kime!" zavolal Jin a já jsem se s protočením očí vydal do malé místnůstky, ve které se nacházel pouze pracovní stůl s notebookem a několika papíry rozházenými všude po stole. Na zdi se vyjímal věšák, na kterém teď visely dva kabáty - tmavě hnědý a béžový. Na jedné ze zdí visely tři impresionistické obrazy v jednoduchých, přesto krásných rámech. Jakmile Jin spatřil mou maličkosti, sejmul si brýle z nosu a promnul si oči.

„Potřeboval's něco?" zeptal jsem se a založil jsem si ruce na hrudi. On natáhl paže nad sebe a se zívnutím se protáhl. Vedle jeho notebooku stály tři hrnky, pravděpodobně již prázdné. Dost často se přepínal a snažil se to kompenzovat několika hrnky kávy denně. Několikrát jsem mu vysvětloval, že tohle není zdravý životní styl, ale vždy mě s úsměvem poslal někam s tím, že já mu do toho se svým životním stylem nemám co mluvit.

Za ten měsíc, co už tu pracuji, jsme se docela spřátelili. Stále k němu mám jako k nadřízenému alespoň špetku respektu, ale nemám z něj takový strach, jako tomu bylo můj první pracovní den. Musel ze mě být dost zoufalý, jelikož jsem rozbil téměř vše, co mi přišlo pod ruku. Musel se dost kousat do rtu, aby mi dal druhou šanci, ale nakonec ho asi můj štěněčí kukuč přece jenom přesvědčil. Nebo to byly mé přesvědčovací schopnosti, které jsem v minulosti tak pilně trénoval na Jungkookovi? Těžko říct.

A co se týče ignorování Yoongiho, vedl jsem si mnohem lépe, než jsem předpokládal. Myslet jsem na něj nepřestal, to už bylo nad mé síly, ale ignorování jeho hovorů společně s mnoha zprávami se mi zatím dařilo na výbornou. Kdybych i pouze jeden hovor vzal nebo odpověděl na jednu zprávu, zase bych měl tu tendeci se prostě zvednout a navštívit ho, ulíbat ho ke spánku a pak usnout vedle něj, ať už by se to Suran dozvěděla nebo ne. Proto jsem se držel a ignoruje jeho zprávy jsem se snažil soustředit jak na život pracovní, tak i na svůj soukromý život.

Vztah s Jihanem se vyvíjel podle jeho představ. Bylo mu jasné, že jsem se ještě přes tu věc s Yoongim úplně nepřenesl, ale nevadilo mu to. Snažil se dělat všechno pro to, abych na to už myslet nemusel a aby se mé myšlenky točily okolo jiných věcí. I když jsem teď téměř každý den v práci a on taky, máme na sebe i tak dost času, který mnohdy trávíme lenošením na gauči s pytlíkem čehokoliv dobrého a sledováním amerických sitcomů.

„Uh, myslim, že jsem to právě zapomněl. Sakra, bylo to něco důležitýho," zanadával a praštil pěstí do stolu, až se hrnky zatřásly a ozval se zvuk cinknutí, jak do sebe narazily.

„Nejsi na alzheimera trochu mladej?" zasmál jsem se, ale přestal jsem hned, co mě Jin obdaroval jedním ze svých vražedných pohledů. Přiložil si prsty na spánky a začal je mnout. Dělal tohle opravdu často, když se snažil si na něco vzpomenout. Což se stávalo docela často. Většinou býval roztržitý a měl ve zvyku dělat víc věcí najednou. Přesto mu mnohé vycházelo a jen málokdy něco rozbil nebo se mu něco nepovedlo. V tomhle jsme se od sebe lišili. Já jsem dokázal ukázkově zkazit cokoliv, i když jsem dělal pouze jednu věc a i když jsem se na ni soustředil.

Prakticky jsem byl pro Jinovu cukrárnu spíše zkázou než nějakou velkou výpomocí. Když jsem tu byl poprvé, za pultem na zdi byl jeden moc pěkný obraz s koťátkem, který vypadal přesně jako ze sbírky profesorky Dolores Umbridgeové, akorát se kotě nehýbalo. Jin o něm už několikrát básnil, jako by ten obraz miloval tak moc, jako jeho oblíbenou kávu. Což je, jen tak mezi námi, opravdu hodně.

Teď už tam ten obraz není, jelikož NĚJAKÝ nešika nedával pozor a svými nemotornými pohyby při přípravě jednoho ze svých prvních zmrzlinových pohárů dokázal ten obraz v kulatém rámečku shodit na zem. Jin byl tak naštvaný, že tomu jistého nešikovi chtěl dát hodinovou výpověď, ale poté, co se mu onen nešika snažil asi půl hodiny čistého času vysvětlit, že to byla pouhá nehoda a použil omluvy ve všech jazycích, co znal, se Jin rozhodl pro odpuštění. Ale následně s nemehlem dva dny skoro nepromluvil a na dobro se usmířili až po tom, co Jin od nešiky obdržel čokoládové kočičí jazýčky jako kompenzaci.

Jin najednou s rozzářeným výrazem ve tváři hlasitě tlesknul dlaněmi a namířil na mě své ukazováčky.

„Jo, potřeboval bych, abys tu pozítří byl tak o dvě hoďky dýl, jelikož mi psal nějakej chlápek a žádal mě, jestli by si nemohl celou cukrárnu zarezervovat pro pár svých přátel zítra od pěti do sedmi. Taky si naporoučel miliardu zákusků a dort, takže o to se postarám já, jen potřebuju, abys tu byl k dispozici, kdybych je náhodou nezvládal obsluhovat sám," obeznámil mě s zítřejšími plány a já jsem jenom nezaujatě pokrčil rameny

„Jo, fajn, to nebude problém," ujistil jsem ho a on si oddechl a setřel si imaginární pot z čela.

„Díky, jsi moje záchrana. Jen tak mezi námi, jakej normální dospělej člověk by svoje, pravděpodobně taky dospělý, kamarády pozval na večer do cukrárny? Myslel jsem, že party dospělej mladejch lidí navštěvujou spíš jiný místa než cukrárny," zasmál se Jin a pobaveně zakroutil hlavou, přičemž mu konečky jeho čerstvě nabarvených blonďatých vlasů spadaly do očí.

„No, teoreticky, kdybych měl někam pozvat svoje dospělý kamarády, klidně bych bral cukrárnu," mrkl jsem na něj a zády jsem se opřel o zeď krémové barvy, jelikož už mě začaly bolet nohy.

„Říkal jsem normální dospělej chlap," zasmál se Jin a já jsem se na něj jen ušklíbl.

„No tak třeba to chtěl pro svoje dítě a ti dospělý kamarádi jsou rodiče kamarádů toho dítěte," uvažoval jsem a Jin se chvilku musel zamyslet, než mu došlo, co jsem vlastně řekl. Pak jenom pokrčil rameny a znovu si nasadil své brýle. Uskrl si z jednoho hrnku a znovu se pustil do práce na počítači. To pro mě bylo znamení, že už řekl vše, co potřeboval, a já se tak musel vrátit zpět k práci. Už se pomalu schylovalo k zavíračce, takže jsem popadl hadr a chystal jsem se utřít všechny stoly. Posledními zákaznicemi byly dvě slečny, tipoval bych jim tak něco málo přes dvacet, které si neustále o něčem povídaly a jedna u toho dopíjela cappucino, zatímco druhá už své frappé dopila, takže si jenom pohrávala s černým brček a naslouchala své kamarádce a sem tam přikývla či souhlasně zamručela. Zaplaceno již měly, takže když blondýnka dopila svou kávu, obě se najednou zvedly a odešly ven, kde zrovna před chvilkou začaly padat malinké sněhové vločky.

Když jsem utřel všechny stoly, opláchl jsem hadr a uklidil jsem ho na své místo. Ještě jsem umyl nádobí, které jsem nestihl domýt před tím, vše uklidil na své místo a pak jsem se vydal za Jinem, abych mu oznámil, že jsem pro dnešek se vším hotov. Bohužel zrovna, když jsem do místnůstky vešel, Jin telefonoval a vždy, když jsem při jeho telefonátech byť jen šeptal, dost ho to štvalo. Byl na to dost háklivý, protože, dle jeho slov, když mu do toho někdo kecal, nemohl se na člověka na druhé straně vůbec soustředit.

Dle jeho širokého úsměvu jsem usoudil, že je to příjemný telefonát a ne jeden z těch, po kterých bývá podrážděný jako babička, když odmítnete její vynikající jídlo. Vždycky je pak pro vlastní pohodlí lepší s ním tak půl hodiny nemluvit a nechat ho vychladnout. Proto jsem byl rád, když se teď zrovna usmíval a oči mu přímo zářily.

„Jsi pako, ale stejně tě mám rád. Měj se," rozloučil se smíchem do telefonu a následně zavěsil. Pak zaklapl notebook a všechnu svou pozornost věnoval mně.

„Hotovo?" zeptal se, i když předem věděl odpověď, jelikož jsem se zrovna soukal do svého béžového kabátu. Přesto jsem přikývl a zapl jsem poslední knoflík svého kabátu.

„Ok, nezapomeň na ten zítřek a nezakopni po cestě domů," řekl a zvedl se ze své otočné židle. Poplácal mě na rameni a já jsem se s letmým zamáváním s Jinem rozloučil a vyrazil jsem ven z cukrárny na zasněženou ulici. Nemohl jsem se dočkat, až si zase zalezu s Jihanem pod tyrkysovou jemňoučkou deku s pytlíkem mých oblíbených ovocných bonbónů a podíváme se na další epizodu rozkoukaného sitcomu.