☾stigma ✔️

•39•

Stále jsem dokola očima přejížděl po písmenkách na displeji mobilu s mírně pootevřenými rty a uvnitř mého těla mezi sebou bojovalo hned několik pocitů, z nichž v převaze byl strach, zmatení a zvědavost.

Měl bych tam jít? Ani nevím, kde nějaká taková budova je. Nemám nejmenší tušení, kdo tu zprávu poslal a nemám ani ponětí co by se stalo, kdybych nikam nechodil. Ale něco mě nutilo tam skutečně jít, i když jsem věděl, jak moc velký risk to je. Zvědavost ve mně zkrátka nakonec zvítězila nad strachem.

Do osmé večerní hodiny zbývalo ještě spoustu času a mou aktuální prioritou bylo uklidnit Yoongiho a zjistit, co ho vůbec donutilo se takto zhroutit. Z jeho pokoje už se žádné vzlyky neozývaly. Vlastně v bytě panovalo až děsivé ticho a jediné, co bylo slyšet, byly mé kroky.

Ucho jsem přiložil k černým dveřím od Yoongiho pokoje a chvíli jsem poslouchal, zda přeci jenom něco neuslyším. A skutečně, lehce jsem zaslechl obracení stran, pravděpodobně nějakého fotoalba nebo něčeho podobného. I když bylo možné, že by byl teď radši sám, rozhodl jsem se otevřít dveře a jít za ním.

Seděl shrbený na posteli v tureckém sedu a se slzami v očích si pečlivě prohlížel každou fotku v malém fotoalbu. Když zpozoroval můj příchod, odložil album na stranu. Šel jsem za ním na jeho postel s, velmi překvapivě, černým povlečením a obkročmo jsem si za něj sedl, pevně ho objímaje kolem břicha, které se v pravidelných intervalech nadzvedávalo.

„Promiň, nějak to na mě najednou padlo. Celá ta situace ohledně Jungkooka... Víš, byli jsme si s Kookem strašně blízký a měli jsme velkou partu přátel, se kterýma jsme dělali různý blbosti a pořád jsme se bavili a užívali jsme si života. Pak ale střední škola skončila a naše cesty se rozdělily. Navíc jsme se museli připravit na všechnu tu zodpovědnost, co k dospělosti patří. Už jsme se tolik nestýkali. Strašně mi chybí," rozplakal se znovu a já ho začal hladit ve vlasech. Otočil se čelem ke mně a pevně se ke mně přitiskl. Obličej zabořil do mého trička a rukama jeho látku mačkal. Konejšivě jsem ho hladil ve vlasech a po zádech, doplňuje občasným polibkem do vlasů.

Bylo vcelku ironické, že před pár hodinami ještě on takhle uklidňoval mě.

„Taky mi chybí," zašeptal jsem do jeho vlasů. Pochyboval jsem, že mě vůbec zaslechl. Zvedl ke mně svůj pohled a zadíval se na mě svýma uplakanýma očima. V té chvíli jsem se jednoduše nemohl udržet, takže jsem si ho za zátylek přitáhl k velmi jemnému polibku, jako bychom se oba báli, že se nám ten druhý rozpadne v rukách. Zase jsem v břiše cítil to příjemné šimrání.

-•-

Mé kroky byly snad ještě nejistější než mé první krůčky, když jsem byl ještě batole. Yoongi se mi to snažil rozmluvit, ale často jsem býval tvrdohlavý a dokázal jsem si stát za svým a tentokrát se mě má zvědavost skutečně zmocnila natolik, že už bylo prakticky nemožné mi vymluvit do nádražní budovy jít. Na internetu jsem si onu budovu vyhledal a bylo to od Yoongiho bytu asi čtyřicet minut pěšky.

To by ale nebyla ochránářská verze Yoongiho, kdyby mě opravdu pustil samotného. Když už se mu nepodařilo mě od toho bláznivého nápadu odradit, stál si za tím, že musí jít se mnou. Ani jsem se nesnažil mu to zakazovat, jelikož mi bylo jasné, že odpor je marný.

Oba jsme si to kráčeli vedle sebe s rukama v kapsách, vypouštějíce z úst obláčky páry. Venku stále panovala zima, které bych už klidně dal na nějaký čas sbohem a znovu nechal slunce ozařovat mé tělo svými paprsky.

„Třeba si z tebe někdo udělal prdel. Nebo si někdo spletl číslo. Fakt nevim, proč tam vůbec jdeme," stěžoval si podrážděný Yoongi a naštvaně si povzdechl. Jen jsem se nad tím pousmál a svou pozornost jsem nadále věnoval ne příliš pěknému chodníku.

„Nebo je to můj tajný ctitel a chce mi dát pizzu zadarmo, nikdy nevíš," řekl jsem s lehkým úsměvem a Yoongi nade mnou pouze pobaveně zakroutil hlavou. Vytáhl jsem svou pravou ruku z kapsy a jemně jsem chytl Yoongiho za zápěstí. Pochopil mé úmysly a i on ruku ze své kapsy vyndal. Propletli jsme si zahřáté prsty a navzájem jsme se na sebe usmáli.

Stále jsem nevěděl, zda se to, co mezi námi je, dá nazvat vztahem. Pořád jsem se úplně nepřenesl přes to, že jsem jakási náhrada za Suran - pokud to řeknu takto ošklivě -, ale snažil jsem se soustředit pouze na to, že se teď věnuje mně. Nechtěl jsem ty hezké chvilky zbytečně kazit hádkami, které jsem odjakživa nesnášel.

Cesta uběhla vcelku rychle, i když jsme toho ani jeden moc nenamluvili, takže jsme už mohli zahlédnout onu starou nádražní budovu. Vypadalo to přesně jako to sídlo těch drogových dealerů, náctiletých part plných nevyužitého uměleckého talentu a lidí bez domova. Zkrátka to patřilo k místům, kde jsem se v minulosti nejednou ocitl a už nikdy bych si to dobrovolně nezopakoval. Vyvolávalo to ve mně strach a začal jsem si vyčítat, že jsem černovláska neposlechl. Teď bylo dost možné, že na to já nebo ubohý Yoongi doplatíme.

„Zadara pizzu tady asi nedostaneš, ale perník by ti tam mohl nabídnout každej druhej," uchechtl se Yoongi a prohrábl si své hebké černé vlásy. Já jsem stiskl jeho ruku pevněji, na sucho jsem polkl a začal jsem si kousat ret. Typické znaky nervozity.

„Fajn, zůstaň tady a kdybys slyšel křik, víš co máš dělat," řekl jsem a pustil jsem jeho ruku s nově nabraným odhodláním se skutečně do té budovy na vlastní pěst vydat.

„Zařvat 'já ti to říkal' a utéct?" zeptal se Yoongi se zdvihnutým obočím a ruku si zpět schoval do kapsy. Jemně jsem ho pěstí plácl do ramene (ani to s ním nehlo) a naoko ublíženě jsem ohrnul spodní ret.

„Fajn, přiběhnu za tebou a zachráním ti život. Nebo bych prostě rovnou mohl jít s tebou," navrhl, ale jeho nápad jsem rovnou záporným kývnutím zamítl.

„Tys neměl tu čest dostat tu smsku, takže zůstaneš tady, kdyby se náhodou něco posralo," rozkázal jsem mu s úsměvem a letmo jsem ho políbil na rty. Připadal jsem si, jako bych se s ním na velmi dlouhou dobu loučil, přitom jsem neměl plánu v té příšerné budově setrvat déle než patnáct minut. Ale to byl pouze můj plán, člověk nikdy neví, co všechno se může pokazit. No, v součastné situaci toho bylo poměrně dost.

Znovu s nejistými kroky jsem se vydal kupředu k oné budově. Očima jsem těkal po různých částech polorozpadlé nádražní budovy a jejím okolí. Vskutku to nepůsobilo jako místo, kde by se dalo narazit na příjemné lidi. Čím blíže jsem té budově byl, tím více odpadků se na zemi nacházelo. Vůně z okolí taky nebyla dvakrát příjemná, ale i přes to jsem stále svými pomalými krůčky šel vstříc budově.

Okolí budovy bylo poměrně zarostlé a betonová cestička, vedoucí ke vchodu, byla už jen stěží vidět. Puch byl stále horší a horší, tak jsem si na obličej nasadil svou černou roušku, skrývající se v kapse mé kožené bundy. Opravdu by mě zajímalo, kdo by si domluvil schůzku zrovna na tomhle místě. Vždyť je tolik půvabnějších a příjemnějších míst než je toto.

Zrovna když jsem se blížil ke vchodu, vylezl zevnitř kdosi v černé, jemu veliké, mikině s kapucí přehozenou přes hlavu, takže mu nebylo vidět do obličeje, světle modrými roztrhanými džíny, u kterých jsem si nebyl úplně jistý, zda je už takové dotyčný zakoupil či jestli jsou už tolik obnošené, že ty díry udělal sám jejich majitel, a černými teniskami s bílými tkaničkami. Z nějakého záhadného důvodu jsem z něj neměl vůbec strach. Možná i proto, že mi připomínal mě samotného. Napjatě jsem čekal, až chlapec sejme kapucu či promluví, abych zjistil, s kým mám tu čest.

Nakonec učinil obojí najednou.

„Chtěl jsem se ztratit a na všechno zapomenout, ale prostě bez tebe asi žít nedokážu."