☾stigma ✔️

•32•

Bylo pro mě opravdu obtížné svůj pohled, byť je na pát vteřin, přesunout z černovlasého trenéra na jakékoliv jiné místo. Yoongi si mě stále nevšiml a tribuna se pomalu začala plnit lidmi, mezi nimiž jsem naštěstí nespatřil mou matku. Měl jsem tak ještě několik málo chvil, abych se připravil na další naše setkání.

Bohužel se štěstí rozhodlo mě opustit a Yoongi svým pohledem začal sledovat lidi na tribuně a prohlížet si je. Měl jsem velikou chuť utéct pryč, ale tím bych na sebe upoutal pozornost. Chtěl jsem se schovat za Jihana, ale seděli jsme vedle sebe, takže nebyl způsob, jak to uskutečnit. Nemohl jsem zkrátka dělat nic, než jen sedět a přihlouple se usmívat.

Stalo se nevyhnutelné, Yoongi si mě skutečně po chvilce všiml. Frustrovaně jsem si povzdechl a pohled jsem přesunul na Jihana, aby Yoongi nevěděl, že ho celou dobu sleduji. Díval jsem se mu do klína, kde si pohrával se svými prsty. Mírně jsem pootočil hlavu na stranu, abych viděl Yoongiho výraz. Měl pootevřené rty a stál na místě jako socha z kamene. Rozhodně by tak civěl i dál, kdyby ho nevyrušil malý chlapec s míčem v ruce. Yoongi se k němu sklonil a vyslechl si jeho slova, zatímco já jsem si oddechl a prohrábl jsem si vlasy.

„Zlato, opravdu jsi v pořádku?" zeptal se znovu starostlivě Jihan a do svých dlaní vzal tu mou, hladě palci mou světlou kůži. Pohlédl jsem mu do očí a znovu jsem přikývl.

„Jen jsem nervózní, nic víc," uklidnil jsem ho a děkoval jsem bohu za to, že Jihan neví, jak Yoongi vypadá, protože ho nikdy neviděl. Když jsem svůj pohled znovu přesměroval na černovlasého, už nestál na svém původním místě, ale něco řešil s druhým trenérem.

Málem jsem zapomněl jak dýchat, když mi na očích přistály dvě drobné dlaně. Dlaně jsem ze své tváře sundal a otočil jsem se na rozesmátou Sunhee. Rozcvičování očividně skončilo a ona mě tak mohla jít přivítat. Popadl jsem ji a posadil jsem si ji na klín. Vzhledem k její váze jsem skoro ani necítil, že na mých stehnech sedí dítě.

„Díky, že jsi přišel. Můžu ti pak představit svoje kamarády nebo trenéra!" nabídla vesele, ale já jsem si při zmínce jejího trenéra odkašlal a rozhodl jsem se soustředit spíš na ty její kamarády, které mi chtěla představit.

„Nemáš vůbec zač, přišel jsem rád," řekl jsem s nejistým úsměvem a stále jsem sem tam pohledem zabloudil k Yoongimu.

„A tohle je Jihan," představil jsem svého přítele a položil jsem mu ruku na rameno, abych dal jasně najevo, o kom je řeč. Sunhee seskočila z mého klína a zazubila se na Jihana. Ten jí úsměv oplatil a nastavil dlaň do vzduchu, aby si na přivítanou mohli plácnout. Sunhee Jihana plácla, co nejvíce dokázala a pak si svou vlastní dlaň začala třít, jelikož její dlani to očividně ublížilo víc než Jihanově. Jihan využil situace, kdy Sunhee nedávala pozor a z jednoho jejího pleteného copu si udělal knírek, což mě donutilo se začít smát. Bohužel jsem tím nechtěně upoutal pozornost pár lidí okolo nás, takže jsem se zase velmi rychle ztišil tím, že jsem si přiložil dlaň na ústa, aby se na mě ti lidé kvůli mému hlasitému smíchu už nedívali.

Sunhee si dala ruce v bok a vzala Jihanovi z ruky svůj copánek, jež nejdříve zkontrolovala, aby zjistila, jestli kvůli Jihanově vtipu neutrpěl nějakou újmu. Když usoudila, že ne, pohodila s ním dozadu a pohledem zabloudila k vchodovým dveřím. Její obličej se celý rozzářil, když spatřila matku a okamžitě se za ní, i za jejím společníkem, rozeběhla, div že po cestě nezakopla. Můj tep se opět zrychlil a ani poklepávání nohou o zem do rytmu jedné z mých oblíbených písní mě neuklidnilo.

„Strašně mi připomíná tu mojí sestřenici z máminy oslavy," nadhodil Jihan a pobaveně zakroutil hlavou, stále sleduje Sunhee, která zrovna objímala svého tátu. Když se od něj odtáhla, ukazováček namířila na tribunu na nás dva a když si všimla, že se díváme jejím směrem, zamávala nám. Máma i s manželem se pak vydali za námi, aby se usadili na volná místa vedle nás, a Sunhee se vrátili za zbylými členy jejího týmu. Všechny děti v červených dresech stály v půl kruhu před svým trenérem, který jim zrovna něco povzbudivě říkal. Nakonec všichni dali své dlaně na sebe a s výkřikem jména jejich týmu ruce vyzdvihli do vzduchu. Do haly mezitím přišel i druhý tým se svým trenérem v zelenožlutých dresech a zápas tak mohl začít.

-•-

Celý zápas vypadal pro Yoongiho svěřence velmi dobře. Celá tribuna děti povzbuzovala různými pokřiky a Yoongi na něj pokřikoval rady či pochvaly. Za celý zápas jsme moc slov s matkou neprohodili, jelikož jsem z její a Yoongiho přítomnosti byl příliš rozhozený na to, abych mohl mluvit.

Když rozhodčí písknutím oznámil konec zápasu, všechny děti v červených dresech se s hlasitým vítězným pokřikem vrhnuli na Yoongiho, aby ho mohli skupinově obejmout. Abych byl upřímný, v tu chvíli bych se k té hromadě děti docela rád přidal.

Všichni lidé se postupně začali ze svých míst zvedat a opouštět tribunu. Mezi nimi jsme byli i já, Jihan, moje matka a její manžel. Všichni jsme si to namířili za Sunhee a jejím týmem, abychom jim mohli popřát k vítězství.

Jenomže v tom byl háček a to bylo, že jsem se musel na velmi malou vzdálenost přiblížit k Yoongimu a to nebyl asi úplně dobrý nápad. Už při cestě k němu jsem cítil, jak se mé líce pomalu zbarvují do rudé. Přeci jenom měsíc je docela dlouhá doba a zatímco on toho o mně určitě věděl spoustu od Jimina, já jsem o něm za ten měsíc neslyšel ani jednou. Což bylo z velké části moje rozhodnutí, jelikož to já jsem si ty jeho zprávy nečetl a to já jsem ty jeho hovory nepřijímal.

Jakmile jsme dorazili k němu, měl jsem sto chutí najít nejbližší únikový východ a tím zdrhnout někam hodně daleko. Že bych zase utekl? Dělal jsem to vždycky, tak proč ne teď?

„Jihane, potřebuju si odskočit, hned jsem zpátky," zašeptal jsem mu do ucha a dost rychlým krokem jsem si to razil k záchodům podle ukazetele. Zhluboka jsem dýchal a snažil jsem se nějak zklidnit své splašené srdce. Ty city k Yoongimu mě dost očividně ani zdaleka neopustily a já jsem prostě nebyl připravený se s ním potkat.

Zvolnil jsem krok, abych měl co nejvíce času na přípravu na rozhovor s černovlasým. Ruce jsem zastrčil do kapsy mé kožené bundy a jal jsem se si trochu prohlédnout chodbu, ve které jsem se momentálně nacházel. Po obou stranách bylo opravdu mnoho dveří, jež některé z nich byly označeny nápisem, ale některé byly bez něj. Když jsem konečně dorazil ke dveřím s označením pánských záchodů, zastavil mě hlas, který se ozval za mnou.

„Chyběl jsi mi."