☾stigma ✔️

•6•

Sedl jsem si na gauč a skleněnou lahev jsem položil na černý stolek před gaučem. Na druhém konci gauče jsem popadl deku a přehodil jsem si ji přes sebe. Začal jsem se soustředit na film a ruku jsem ponořil do pytlíčku s brambůrkami.

Sám jsem se tomu divil, ale asi v půlce filmu se mi začaly zavírat oči. Musel jsem být opravdu unavený, protože u filmů většinou neusínám. Otevřel jsem flašku a párkrát jsem si loknul, abych nabral nějakou energii. Měl jsem chuť na cigaretu, takže jsem vstal, abych našel nějakou cestu ven. Flašku jsem si vzal s sebou, abych nebyl tak sám.

Byl jsem opravdu šťastný, když jsem našel krásnou udržovanou terasu. Byl odsud krásný výhled na město a na noční oblohu. Pomalu jsem se došoupal ke křesílku, na které jsem se posadil. Nohy jsem si přitáhl k tělu a svou kamarádku flašku jsem si položil do blízkosti hned vedle sebe. Z kapsy jsem vytáhl krabičku cigaret a zapalovač. Jednu jsem si zapálil a zadíval jsem se na noční oblohu. Nebylo vidět moc hvězd, ale i přesto mě to fascinovalo. Když v tom se mi najednou zamotala hlava a zabolela mě.

„Kreténe, vypadni a přestaň mě srát!" vykřikl a chtěl po mě hodit plechovku od piva. Už jsem dál nevydržel hrát silného a zadržovat slzy. Hned po tom, co na mě hlasitě zařval, přiletěla facka, která mě položila na zem. Bolelo to, pálilo to. Vstal jsem co nejrychleji to šlo a vyběhl jsem ven z domu. Měl jsem strach tam zůstat. Čím déle jsem tam zůstávál, tím víc jsem ohrožoval svůj život.

Slzy tekly proudy a já jsem nevěděl, kam mám jít. Neměl jsem žádného kamaráda, který by mě u sebe nechal přespat. Prostě jsem šel tam, kam mě moje nohy nesly. Když už jsem neměl sílu ani na chůzi, zastavil jsem se a lehl jsem si do trávy. Ocitl jsem se na louce, kam jsem zabloudil celkem často. Jistě nebylo bezpečné tu přespávat, ale mně nezbylo nic jiného. Zadíval jsem se na noční oblohu a stále jsem hlasitě brečel. Slzy stékaly po mých tvářích do trávy a já jsem si užíval toho, že na mě nikdo neřve a nikdo mě nechce uhodit. Když v tom jsem vedle sebe uslyšel kroky-

Při náhlé vzpomínce na moje dětství mi ukápla slza. Rukou jsem nahmátl lahev a znovu jsem se párkrát nalokal s typickým úšklebkem na konci. Potáhl jsem z cigarety a kouř jsem vyfoukl směrem k noční obloze. Nijak mě netížilo, že tato životospráva mě pomalu ničí.

Když jsem za sebou uslyšel kroky, rychle jsem se otočil a málem jsem dostal infarkt, když jsem uviděl Yoongiho s rukama zastrčenýma v kapsách. Na obličeji měl lehký úsměv a měl si to namířeno ke mně. Já jsem ho celou cestu sledoval a ani na sekundu jsem z něj nespustil oči. Sedl si na křesílko vedle mě a propletl si prsty.

„T-tak jaká byla večeře?" zeptal jsem se po chvíli ticha, ale hned jak jsem to vyslovil, chtěl jsem to vrátit zpět, protože mi to znělo trapně. Yoongi se ani nepohnul, jako kdyby pečlivě rozmýšlel nad svojí odpovědí.

„Výborná. Ale trochu jsem se přejedl, nejsem zvyklý jíst tak moc jídla najednou," řekl a podíval se mi do očí. Já jsem rychle uhnul pohledem a kývl na souhlas, aby věděl, že ho vůbec vnímám. Najednou se svojí hlavou přiblížil blíž k té mojí a prsty mi pootočil hlavu tak, abych se mu díval přímo do očí. Jungkook ho očividně nevaroval, že by s doteky a přílišnou blízkostí měl brzdit.

„Tys brečel?" zeptal se a naklonil hlavu na stranu. Já jsem zase uhl pohledem a zavrtěl jsem hlavou na znak nesouhlasu. Zrovna když jsem měl hlavu odkloněnou od něj, chtěl jsem si potáhnout z cigarety, ale černovlásek mi ji sebral z ruky. Típnul ji a zahodil ji pryč.

„He-hej!" chtěl jsem se bránit, ale on začal něco hledat v zadní kapse. Po chvilce vytáhl lízátko a podal mi ho. Já jsem se na něj nejdřív trochu pochybně zamračil, ale nakonec jsem si ho vzal.

„No nic, musím se jít opláchnout a jít spát," oznámil mi a plácl se do stehen. Zvedl se z křesílka a pomalu se vydal na odchod. Po cestě se ale ještě zastavil u mého křesílka a sebral mi flašku, co jsem měl hned po svém boku. Beze slov odešel a já jsem si hlasitě povzdechl. Podíval jsem se na zabalené lízátko v mé ruce a uchechtl jsem se. Zastrčil jsem si ho do kapsy a vzhledem k tomu, že mi byla docela zima, jsem se vrátil dovnitř. Slyšel jsem tekoucí vodu ze sprchy a taky jsem si všiml, že jsem zapomněl vypnout televizi. Na gauči jsem našel ovladač a vypl jsem ji.

Najednou se mi zatmavilo před očima a začala se mi točit hlava. Lehl jsem si na gauč a zhluboka jsem dýchal. Nakonec jsem se rozhodl, že ani nemá smysl vstávat a jít se vyspat do svého pokoje, takže první noc v tomto bytě strávím s huňatou dekou na gauči. Svlékl jsem si mikinu a hodil ji vedle gauče. Přehodil jsem přes sebe deku a snažil jsem se usnout. Já jsem měl vždycky problémy s usínáním, takže před tím, než se můžu odebrat ke spánku, musím ještě přemýšlet a počkat, než prostě najednou usnu. Naštěstí to tentokrát bylo rychlé a já se tak mohl vydat do říše snů po poměrně krátké chvilce.

-•-

Dopoledne mě vzbudila krásná vůně, která se linula z kuchyně. Pomalu jsem otevřel oči a protáhl jsem se.

„Včera jsem tě nechtěl budit, aby sis šel lehnout do svého pokoje, ale postel by byla určitě pohodlnější než gauč," řekl a míchal při tom něco v hrnci. Já jsem se chytnul za hlavu, protože mě strašně zabolela, až jsem sykl. čermovlásek se na mě starostlivě podíval.

„Chceš prášek?" zeptal se a vařečku si položil na linku. Já jsem jenom přikývl a lehkým úsměvem jsem mu poděkoval. Začal hrabat v jedné ze skříněk a po chvíli mi přinesl prášek i se sklenicí vody. Sedl si vedle mě na gauč a sledoval mě, jak polykám prášek.

„Lež a odpočívej. Až bude oběd, tak tě zavolám," řekl, vzal mi z ruky sklenici a odešel zpět do kuchyně. Já jsem se znovu uvelebil na gauči a snažil jsem se nějak na bolest nemyslet, ale moc to nešlo. Rozhodl jsem se, že budu černovláska sledovat při práci, jelikož spát už se mi nechtělo.

„Potřebuješ něco?" zeptal se Yoongi, když viděl, jak ho sleduji. Já jsem chtěl nenápadně odvrátit pohled, ale nakonec jsem to neudělal, jelikož mě stejně už přistihl.

„Já? Ne. Nechceš s tím pomoct?" zeptal jsem se a pokusil jsem se o úsměv.

„Nebolí tě náhodou hlava?" zeptal se a do hrnce přidal nějaké koření. Já jsem předstíral, že už mě hlava vůbec nebolí.

„Ne, je to lepší," odvětil jsem a čekal jsem na jeho odpověď.

„Jsi milej, ale dobrý, už je to stejně skoro hotový," usmál se černovlásek a pokračoval v práci.

„Jo a jenom abys to věděl, na oběd přijde jeden můj kamarád. Chodí sem celkem často, takže je dobře, že se seznámíte," řekl a napil se ze sklenky, kterou měl položenou na stole. Stále jsem ho sledoval a přemýšlel jsem u toho. Nemyslím si, že to měl celý život jednoduché, jako asi nikdo. Ale teď není ten správný čas na příběhy ze života. Najednou se na mě černovlásek podíval se starostlivým pohledem. Jako kdyby mi chtěl něco říct, ale neměl na to dost odvahy.

„T-tae, musím ti něco říct," řekl nervózně a ani se na mě nepodíval. Lokty se opřel o linku a když se na mě konečně podíval, jeho oči byly jako skleněné. Šokovaně jsem pootevřel pusu a začínal jsem se obávat, co je to, co mi chce říct. Pohledem jsem ho pobídnul, že se nemá čeho bát.

„J-jungkookova matka, ona j-je-" zasekl se, protože mu z oka spadla neposedná slza. Rychle si ji setřel hřbetem ruky a snažil se zklidnit, aby mi to mohl dopovědět.

„O-ona zemřela".