☾stigma ✔️

•24•

„To je vše?" zeptal se Jihan, když po důkladném prozkoumání zjistil, že jediné moje zavazadlo je onen batoh plný mých věcí.

„No.. jo. Jestli jsi mě včera pozorně poslouchal, víš, že nemám peníze, takže tím pádem nemám ani moc věcí. Dokážu být skromný," mrkl jsem na něj, ale jemu si v obličeji pohrával nespokojený výraz. Přistoupil ke mně a velmi něžně mě políbil na rty. Odtáhl se a dlaně si položil na má ramena.

„Co kdybychom spolu zašli na nákupy? Můžeš si koupit cokoliv budeš chtít," nabídl mi a já jenom zakroutil hlavou.

„Ne, nechci abys mi něco kupoval. Už jsi toho pro mě udělal až až," řekl jsem a odešel jsem si batoh hodit na zem do Jihanovi ložnice. On přišel za mnou s hravým výrazem ve tváři a dlaní na mé hrudi mě zatlačil do zadu, až jsem sebou zády hodil na postel. On vylezl nade mě a s jasným chtíčem v očích si přivlastnil mé rty. Nespolupracoval jsem, protože jsem na to neměl náladu. On se s podiveným výrazem odtáhl a smutně našpulil rty.

„To ti ta noc nestačila?" zeptal jsem se s úsměvem a své tělo jsem podepřel lokty.

„Tebe nikdy nebudu mít dost," zašeptal svůdně a nasál mou kůži na krku. Já jsem tlumeně zasténal a přivřel jsem oči. Jakmile se ale rozkrokem otřel o ten můj, zvedl jsem se do sedu a donutil jsem ho tak se zvednout.

„Promiň, já jenom.. nějak nemám náladu," omluvil jsem se se sklopenou hlavou, ale on mi přiložil prsty pod bradu a donutil mě tak zvednout mou hlavu, abych se mu díval do očí. Políbil mě na nos a usmál se.

„Neomlouvej se, nemáš proč," ujistil mě a sedl si vedle mě. Přitáhl si mě do objetí a když jsem se mu obličejem zabořil do hrudi, políbil mě do vlasů a hladil mě v nich.

„Děkuju. Děkuju strašně moc za všechno," poděkoval jsem a zvedl jsem k němu svůj pohled. Jeho oči byly tak.. upřímné a to, jakým způsobem se na mě díval mě uklidňovalo a hřálo mě to u srdce.

„Vůbec mi neděkuj. Jsem moc rád, že jsem tě poznal," řekl s širokým úsměvem a znovu si přivlastnil mé rty. Znovu jsem s ním nezačal spolupracovat, takže se zase odtáhl pryč.

„Promiň," omluvil se, ale já jsem jenom rychle zakroutil hlavou a usmál jsem se na něj.

„To ne, neomlouvej se. Já jen.. asi nezvládnu na Yoongiho zapomenout. Tak moc bych si přál, aby se rozhodl pro mě místo Suran. Vim, že tohle nechceš poslouchat, ale já nemám komu jinému to říct. Jsem strašnej sobec, měl bych se stydět," domlouval jsem sám sobě a Jihan se jenom pousmál. Trochu mě jeho reakce překvapila, tak jsem jenom naklonil hlavu do strany a čekal, co mi odpoví.

„Vim, že to bude fakt těžký, ale zkus se na něj prostě vysrat. On si třeba časem uvědomí, co ztratil. A jestli ne, je to ukázkovej idiot," uklidňoval mě, ale já jsem se trochu narovnal a zamračil jsem se.

„Takhle o něm nemluv," rozkázal jsem mu a založil jsem si ruce na hrudi. On mě pohladil po tváři a nezapomněl se u toho sladce culit.

„Myslel jsem, že tys mu řekl to samý," řekl a ve tváři se mu objevila pobavená grimasa. Chtěl jsem něco namítat, ale měl pravdu. Asi jsem mu neměl říkat úplně všechno.

„Za to jsem se mu měl omluvit. Takhle jsem ho oslovit nechtěl," litoval jsem svých slov, ale Jihan jenom zakroutil hlavou.

„Za to, co ti udělal, je to myslim akurátní oslovení," nadhodil a zvedl se z postele. Opřel se o futra a založil si ruce na hrudi.

„Nedáš si něco k jídlu? Koupil jsem toho hodně, pojď si něco vybrat," nabídl a kývl hlavou směrem ke kuchyni. Já jsem vyskočil na nohy a následoval jsem ho až do kuchyně. Nakoukl jsem do obou igelitových tašek plných všemožného jídla i pití. Vytáhl jsem jednu z mých nejoblíbenějších ovocných tyčinek a po rozbalení, které jsem pro tentokrát zvládl bez obtíží, jsem se do tyčinky zakousl. Jihan si vzal tyčinku podobnou té mé a taky se pustil do jídla.

„Mám pro tebe jednu nabídku," přerušil Jihan ticho a vyhodil obal od tyčinky do koše. Já jsem se na něj se zájmem podíval a do pusy jsem si strčil poslední kus tyčinky.

„Jakou přesně?" zeptal jsem se po chvíli, co Jihan stále nic neříkal a jen mě sledoval. S úsměvem jsem nadzvedl obočí a čekal jsem na onu nabídku.

„Jeden můj kamarád vlastní cukrárnu a nedávno, když jsme spolu mluvili, si stěžoval, že nic nestíhá a většinu jeho času mu zabere právě ta cukrárna. No a tak jsem mu navrhl, že by si mohl najít nějakou výpomoc. No, dneska jsem se za ním stavil a stále si nikoho na výpomoc nenašel, tak jsem mu řekl o tobě. Takže kdybys měl zájem, byl by moc rád, kdyby ses za ním stavil co nejdřív," domluvil a já jsem ho okamžitě přiběhl obejmout, co nejpevněji mi to má síla dovolila.

„Děkuju, děkuju, děkuju!" vypískl jsem a dal jsem mu pusu na různá místa na obličeji, kromě rtů. On se nepřestával smát a snažil se mě jemně odstrčit, což jsem se samozřejmě nenechal.

„Tys něco pil? Že se nemůžeš trefit na rty," utahoval si a to už jsem se musel začít smát i já. Pěstí jsem ho lehce bouchl do hrudi a vesele jsem nad ním zakroutil hlavou. On však dlaně položil na to místo a začal předstírat, jak moc ho můj úder oslabil a jak moc ho to bolí.

„Panebože, neměl bych zavolat pomoc?" vyjekl jsem naoko hystericky a začal jsem hledat svůj mobil. Zrovna když jsem se otočil k Jihanovi zády, abych se podíval po tom mobilu, který se z nějakého důvodu nenacházel ani jedné v mých kapes, Jihan obmotal paže okolo mého pasu a políbil mě do vlasů.

„Taky bych si přál mít takovýhle regenerační schopnosti," řekl jsem a otočil jsem se k Jihanovi čelem. Zase se mu v očích pohrával ten chtíč, ale i tak ta očka byla hezká a upřímná.

Dříve jsem lidem do očí nerad koukal, měl jsem z toho strach. Přicházel jsem o hodně, však se z těch dvou studánek dá vyčíst tolik informací a tolik toho o člověku prozrazují. Ale asi už nikdy v životě nespatřím oči tak krásné, jako má Yoongi. Na první pohled se mohly zdát temné a chladné, ale když se člověk více soustředil a pořádně se do nich zadíval, poznal, že Yoongi je laskavý, ohleduplný a myslí na ostatní. Nechtěl mě ranit, nikdy by to úmyslně neudělal, jen se snažil se zachovat správně. A ode mě by bylo opravdu sobecké se nesnažit plnit jeho prosbu. Prostě budu respektovat jeho rozhodnutí a život půjde dál.

Představa života bez něj mi ale přišla těžká. Všechna ta milá gesta a ty společné chvilky mi budou tolik chybět. Snad mi lidé v mém okolí pomohou přijít na jiné myšlenky a společně budeme moct zapomenout na minulost a žít v přítomnosti.

Ano, vím, nikdy nebudu moct zapomenout na vše, protože se to stalo a i kdybych to opravdu zapomenout chtěl a sebevíc se snažil, prostě to nepůjde.

Yoongi, přál bych si být černá barva.