☾stigma ✔️

•29•

Celý den jsem se takměř nezastavil, jelikož jsme dnes měli stále plno. Očividně si víc lidí udělalo čas, aby se potkali s příbuznými či jen s přáteli a společně nakoupili už i nějaké ty dárky, aby je nemuseli shánět na poslední chvíli. Já jsem si nikdy starosti s nakupováním dárků dělat nemusel, s Kookem jsme to nikdy neslavili a na Vánoce s rodiči velmi nerad vzpomínám. Nikdy jsem žádné dárky nedostal a ani žádné společné večeře jsem se nedočkal. Vždy to byl večer jako každý jiný, tudíž to pro mě nemá žádný význam.

V cukrárně momentálně nebyl nikdo kromě mě a Jina. Připravovali jsme prostory na rodinnou oslavu a čekali jsme na příchod prvních hostů.

Netrvalo dlouho a opravdu se ozval zvuk zvonku doprovázený dětským nadšeným jásotem. Zhluboka jsem se nadechl a na tváři jsem vykouzlil úsměv, který si po zbytek dnešního dne budu muset udržet. I když se rodiče snažili své ratolesti zklidnit, děti stále své nadšení hlasitě projevovat nepřestávaly. Jin si nenápadně povzdechl a jistým krokem se je vydal přivítat. Já jsem se opřel o pult a očima jsem přejížděl po všech nových zákaznících.

Mou pozornost však upoutala žena středního věku v tmavě modré halence s černou sukní a vlasy sčesanými do úhledného drdolu. Na jejích uších se blyštily náušnice se světle modrým kamínkem uprostřed a na jejích rtech se vyjímala ne příliš výrazná červená barva. V obličeji se jí zračila únava, ale přesto se na muže po svém boku zasněně usmívala a malou holčičku po svém druhém boku hladila po jemných vláskách.

Tuto ženu bych poznal vždy. Byla to moje matka.

Stál jsem na místě jako opařený. Kdyby byla nějaká veličina pro šokovanost, mohl bych být v tuto chvíli hlavní jednotkou. Zatímco Jin něco právě se společníkem mé matky něco probíral, skenoval jsem očima ji a tu malou slečnu. Nic jsem nechápal. Nikdy jsem sourozence neměl a ten muž taky nebyl můj otec. Možná, že se i ona rozhodla zapomenout na minulost s mým biologickým otcem a vybrala si novou cestu novým životem. Vypadala spokojeně, soudě dle jejích jiskřiček v očích a lehkého úsměvu.

Než jsem se stačil vzpamatovat a jít se někam schovat, jelikož to poslední, co bych si teď je přál, je mluvit po tolika letech s ženou, jež se nazývá mou matkou, se na mě ona žena podívala a netrvalo dlouho a úsměv z její tváře nadobro zmizel. Zbledla ve tváři a svou dlaň přesměrovala z dívčiny hlavu na hruď nad místo, kde se nachází srdce. I po těch letech mě očividně poznala a nebyla na toto setkání psychicky připravená, stejně jako já.

Naštěstí se mi podařilo se vzpamatovat jako první a odešel jsem do Jinovy pracovní místnosti. Zavřel jsem za sebou dveře a s dlaní na čele jsem sjel podél zdi na zem. Proč se takovéhle přihlouplé náhody musí dít zrovna mně? Sám sobě jsem slíbil, že už se svými rodiči nikdy nepromluvím a už jsem je nikdy nechtěl vidět. Tolik mi oba ublížili. Otec jak fyzicky, tak i psychicky a matka pouze psychicky.

„Ale madam, tam je zákazníkům vstup zakázán!" zaslechl jsem Jinův hlas a následně se v těsné blízkostí ode dveří ozvalo klapání podpatků. Rychle jsem vyskočil na nohy a zhluboka jsem se nadechl. Rozhovor s mou matku po tolika letech se nebezpečně rychle blížil a já jsem stále nebyl ani zdaleka na něco takového připravený. Opravdu netrvalo dlouho a dveře se otevřely. Matka očividně Jinova slova ignorovala a rozhodla se si promluvit se svým ztraceným synem. Tedy, jestli mě za svého syna stále považovala.

„T-Tae?" řekla roztřeseným hlasem mé jméno a vstoupila dovnitř do místnosti. Opatrně dveře za sebou zase zavřela a zůstala stát na místě.

„Co potřebuješ?" odsekl jsem drsně, ale měl jsem slzy na krajíčku. Kousal jsem se do rtu a odvrátil jsem od ní pohled. Už jen při pohledu do těch očí se mi chtělo brečet a vybavovalo se mi mnoho starých nepěkných vzpomínek.

Nastal den matčiných narozenin a já jsem před malou chvílí dokončil ručně dělaný dárek. Pracoval jsem na něm opravdu dlouhou dobu a dal jsem si na něm záležet. Vložil jsem do toho mnoho úsilí a i přes složitou situaci u nás doma, kvůli otcově vyhazovu z jeho práce, jsem měl úsměv na rtech a představoval jsem si matčinu reakci, až můj dárek dostane.

Asi tři dny poté jsem ho našel pohozený mezi smetím.

„J-já nevím. Tak moc bych se ti chtěla za t-to všechno omluvit, ale omluva je naprosto nedostačující. T-tolik moc jsem se o-o tebe bála, je to všechno moje vina. J-jsem tak strašně ráda, že jsi v pořádku," řekla s třesoucími se rty a z očí se jí spustily první slzy. Rozhodně jsem neměl v plánu jí to všechno odpustit, ale bylo mi jí líto. I přes to, že mi ubližovala opravdu dlouho a ani se nesnažila zastavit mého otce nebo mi jakkoliv pomoct.

„Co se stalo s otcem?" zeptal jsem se na jednu z otázek, která mi momentálně dost vrtala hlavou a chtěl jsem na ni znát odpovědět.

„Po tom, cos zmizel, jsem ho nahlásila na policii. Bil i mě a už se to psychicky nedalo vydržet. Vyhrožoval mi, že když se k tobě budu chovat hezky, jako by matka měla, zabije tě. Odsoudili ho a teď je přesně tam, kde měl být mnohem dýl. Odstěhovala jsem se z toho domu a začala jsem žít nový život. Našla jsem si nového muže, se kterým jsme se nedávno vzali a adoptovali jsme tu malou okouzlující slečnu jménem SunHee. Ale ať se mi dařilo sebe lépe, nikdy jsem na tebe nezapomněla. Nikdy jsem si to všechno nepřestala vyčítat a jsem neskutečně šťastná, že tu teď přede mnou stojíš, živý a zdravý," řekla se slzami volně stékajícími po jejích tvářích se na mě slabě usmála.

Opravdu se mi z pohledu na ni chtělo brečet taky a ať jsem se přemlouval jak moc jsem chtěl, rozešel jsem se nakonec k ní a pevně jsem ji objal. Na jednu stranu jsem stále byl z jejího dřívějšího chování ke mně poznamenaný a prostá omluva to opravdu spravit nesvede, ale i přes to všechno jsem byl svým způsobem šťastný, že ji přece jenom znovu vidím.

„Měla bych návrh. Vím, že teď se mnou mluvit nemůžeš, jelikož máš práci, ale co kdybychom po tvé práci někam zašli a pořádně jsme si spolu popovídali?" zeptala se a odtáhla se ode mě, nechávajíc své dlaně na mých ramenou. Mou odpovědí bylo záporné zakývání hlavou a odstoupení krok dozadu.

„P-promiň, už něco mám, a-ale zítra bych měl mít celý den volno, takže jestli chceš," nabídl jsem ji a pokrčil jsem rameny. Stále jsem uhýbal pohledem, jelikož mi byl oční kontakt pořád nepříjemný.

„Zítra bude mít SunHee basketballový zápas ve sportovní hale nedaleko odsud, tak by bylo skvělý, kdybys přišel tam a pak si můžeme promluvit," nabídla už o něco veseleji a rukávem halenky si setřel ze tváří slzy. Přišlo mi to v rámci možností jako přijatelný nápad, takže jsem souhlasně přikývl. Matka se pak s úsměvem otočila na podpatku a odešla zpět za svou novou rodinou.

Bylo tohle dobré rozhodnutí?