☾stigma ✔️

•9•

Po několika hodinovém pobytu venku jsem se rozhodl, že je konečně na čase se vrátit do Yoongiho bytu. Celou cestu zpět jsem šel až nepřirozeně pomalu a po cestě jsem kopnul do kdejakého kamínku. Pořád mi bylo mizerně, ale nebylo se čemu divit. Jak jinak bych se teď měl cítit?

Z kapsy jsem vytáhl klíče, které mi Yoongi dal. Odemkl jsem a vešel jsem do bytu. Zarazilo mě to ticho, které uvnitř panovalo, ale když jsem za sebou zavřel dveře a kousek jsem popošel, uslyšel jsem Jimina a Yoongiho, jak si ve staršího pokoji povídají. Nechtěl jsem je rušit, proto jsem se rozešel směrem do kuchyně, s cílem nalézt cokoliv k pití, abych ukojil tu příšernou žízeň, která mě doprovázela posledních pár chvil procházky. Jenže najednou mě zabolela hlava a já si z té bolesti musel sednout na podlahu.

„Tae, už se nemáš čeho bát," uklidňoval mě neznámý chlapec a mně to pomohlo. Nikdy předtím jsem ho neviděl, ale i tak jsem se v jeho přítomnosti cítil v bezpečí. Seděli jsme vedle sebe ve tmě na louce. On mi palcem přejížděl po dlani a to mě donutilo se usmát.

„A j-jak se jmenuješ ty?" zeptal jsem se po chvíli co mi došlo, že bych velmi rád jeho jméno znal.

„Jsem Jeon Jungkook. Přistěhoval jsem se sem před nějakou dobou s tátou. Na tuhle louku občas chodím, když mi není nejlíp, ale tebe tu vidím poprvé," řekl a podíval se mi přímo do očí. Znervózněl jsem, protože jsem měl z očního kontaktu strach. Nikdy jsem to dlouho nevydržel. Proto jsem i teď odvrátil pohled na nebe.

„Já sem chodím, protože nemám kam jinam jít."

„Tae, jsi v pořádku?" uslyšel jsem tichý, jemný hlas koho jiného než Jimina. Celé ruce měl zahalené ve velkém svetru. Klekl si vedle mě a dlaň mi položil na čelo. Jeho přehnaná starost mi přišla vtipná a roztomilá, proto jsem se usmál a jeho ruku jsem jemně sundal.

„Jsem v pohodě, jen se mi trochu zamotala hlava," řekl jsem a snažil jsem se postavit na nohy. Jimin mi naštěstí pomohl, takže to bylo o moc jednoduší.

„V pohodě nevypadáš ani trochu," zkonstatoval Yoongi, který zrovna s rukama v kapsách vyšel ze své ložnice. Uchechtnul jsem se a pokrčil jsem rameny.

„Budu dobrej. Můžu si udělat čaj?" zeptal jsem se a starší jen přikývl. Zřejmě netušil, co všechno by se mohlo stát, když se já budu pokoušet něco vařit.

„Jimine? Mohl bys prosím na chvilku jít do obýváku? Můžeš si něco pustit a přinesu ti potom taky čaj," slíbil Yoongi a růžovlásek bez námitek odešel. Pak se černovlasý podíval na mě a mně došlo, že Jimina neposlal pryč jen tak.

„Namjoon má dneska noční, tak Jimin chtěl přespat u nás. Problém ale je, že já bohužel musim výjimečně do práce jít něco dodělat i takhle v noci a vrátim se až brzo ráno. Nechci, aby ses Jiminovi nějak nadměrně věnoval, spíš jsem tě chtěl varovat, že v noci mívá noční můry. Proto nerad spí v bytě sám a proto tu dnes zůstane s tebou. Snad to pro tebe nebude problém," řekl Yoongi a já rychle zakroutil hlavou. Sám jsem je často míval. Věděl jsem, jaké to je.

„Tak bezva. Kdyby cokoliv, zavolej mi a já se to pokusím jakkoliv vyřešit," řekl a s úsměvem mi podal papírek s jeho číslem. Musel to mít naplánované, protože kdo u sebe nosí papírky s vlastní telefonním číslem? Moc lidí rozhodně ne.

„Jdu jemu i tobě připravit ten slíbený čaj a pak musím letět," oznámil mi s mrknutím a protáhl se kolem mě, aby zapl varnou konvici. Já se vydal do obývacího pokoje na gauč k Jiminovi. Seděl tam přikrytý dekou a sledoval televizi, ve které běžel nějaký animovaný film. Sedl jsem si kus od něj a tím jsem upoutal jeho pozornost.

„Pojď sem. Ať nenastydneš, " řekl a zvedl deku, abych si mohl jít sednout vedle něj. Po chvilce váhání jsem se nakonec rozhodl posunout se k němu pod deku a sledovat film.

Ale nemohl jsem.

Nemohl jsem přestat myslet na Jungkooka. Bál jsem se, strašně moc. Při vzpomínce na náš telefonát mi z oka ukápla jedna osamocená slza.

Jimin to bohužel po chvíli zjistil a okamžitě mi ji svým dlouhým rukávem setřel. Hlavu jsem odklonil směrem od něj, aby neviděl, že ty slzy přibývají.

„Tae, nebreč nebo budu taky," řekl tichým hlasem mladší a hraně popotáhl. Já jsem se na něj otočil a setřel jsem si všechny slzy. Nechtěl jsem, aby brečel. Pokusil jsem se o malý úsměv, bohužel bez úspěchu. Naklonil jsem se k Jiminovi a objal ho. Využil jsem toho, že mě v tu chvíli nemohl vidět a nechal jsem slzy volně stékat po mých tvářích.

Kdy už konečně budu moct být skutečně šťastný? Copak už jsem netrpěl dost? Nemám snad nárok na bezstarostný život?

Ne. Očividně nemám. O tom všem si mohu nechat pouze zdát.

Když se blížil Yoongi s čaji, odtáhl jsem se od Jimina a sedl jsem si kousek od něj. Černovlásek položil hrnky na stolek před nás a růžovlasý si svůj hrnek hned vzal do rukou.

„Musím už jít, tak snad to tu nějak zvládnete. Ráno jsem zpět," řekl a šel do svého pokoje, aby se převlékl a vzal si věci.

Růžovlásek sledoval film v televizi a usrkával u toho ze svého hrnku. Můj hrnek stále ležel na stole.

Najednou mi v kapse zavibroval mobil. Vytáhl jsem ho z kapsy a odemkl ho. Zpráva od mého nejlepšího přítele mi na několik sekund sebrala dech.

Jungkook 💪🏻
Mám tě rád, Tae.
Buď silný.
Někdo být musí..