☾stigma ✔️

•The End•

Poslední týden v Koreji, který jsem celý strávil u Jihana doma, uběhl poměrně rychle. Yoongi, Jungkook, Jimin, Hoseok i Jin mě a Jihana neustále spamovali zprávami a několikrát denně se pokoušeli se nám dovolat, ale bylo to marné. Jihan mi slíbil, že se s nikým z nich za mými kontaktovat nebude. A já mu věřil. Chtěl jsem, aby můj odjezd ze země proběhl v co největším klidu, bez zbytečných přehnaných emocí a přemlouvání, abych tu zůstal. Proč bych taky měl? Nic mě tu nedrželo a já naopak dostal příležitost poznat spoustu nového, která se může naskytnout třeba i jen jednou za život.

Byl jsem připraven na všechno zapomenout a z letadla na letišti v Japonsko vystoupit jako úplně nový člověk. Ze všeho špatného jsem získal jisté poučení a nové zkušenosti do života, které se mi určitě již brzo budou hodit.

„Budeš mi moc chybět. Zkus alespoň někdy napsat, že žiješ," řekl Jihan a přitáhl si mě do pevného objetí. Já se k němu přimáčkl ještě víc a poplácal jsem ho po zádech.

„Neboj, napíšu. Třeba bys za mnou mohl někdy i na chvíli přijet," nabídl jsem s úsměvem poté, co jsme se od sebe odtáhli. Cítil jsem, že jsem mu stále byl dlužníkem a i přesto, co se mezi námi stalo, to byl zřejmě jeden z mála lidí, na které byl opravdu spoleh. A i když nám dlouhodobý vztah nevyšel, byl jsem si více než jistý, že jeho budoucí partner bude jedním z nejspokojenějších lidí na světě.

„Už běž nebo se tady ještě rozbrečim," řekl Jihan se skleněnýma očima a úsměvem na tváři, který byl jistě vynucený kvůli mně, aby mi ten odchod nedělal těžší. Naposledy jsme se na sebe dlouze zadívali a po jeho polibku na mé čelo jsem byt i s mými věcmi naposledy opustil.

Venku už na mě čekal taxík, který mě zavezl až na letiště, kde jsem v hale hned spatřil svou matku, jejího manžela a malou natěšenou Sunhee. Ihned se rozeběhla mě obejmout. Vyskočila na mě, nohy obmotala kolem mého pasu a své malé ruce okolo krku.

„Konichiwa, Nīsan!" zvolala nadšeně a já se na ni široce usmál. Očividně už pilně procvičovala svoji japonštinu, aby si v Japonsku hned mohla najít nové přátele.

„Konichiwa, Imōto. Anata wa kōfun shite imasu ka?" zeptal jsem se jí ve stejném jazyce a poté, co chvíli zarytě přemýšlela, se otočila na Byunghuna, aby jí s odpovědí pomohl.

„Ptal se, jestli se těšíš," zašeptal jí do ucha, aby to vypadalo, že na to přišla sama. Když zjistila, na co jsem se ptal, hned se jí rozzářila očka a nadšeně v mém náruči poskočila.

„Hai!" vykřikla poměrně hlasitě, až se na nás pár přítomných ohlédlo, a seskočila ze mně dolů.

„Ahoj, Tae. Jsem ráda, že ses nakonec rozhodl takhle," přivítala mě máma a obdařila mě letmou pusou na tvář. Byunghuna jsem pozdravil lehkým ukloněním, ale on si mě jen se širokým úsměvem přitáhl k chlapskému objetí.

„Musíme jít, aby nám to ještě neuletělo," řekla máma a my všichni jsme ji společně se svými věcmi následovali.

-•-

„Základní vybavení bytu je samozřejmě k dispozici, zbytek si dokoupíš později. Můžeš si ho vybavit, jak jen budeš chtít. Jo, do práce se máš dostavit v pondělí. Neboj, kolegyně je předem informována o tvém nástupu, všechno ti vysvětlí a ukáže. Mimochodem, obávám se, že asi nevlastníš haldy formálního oblečení, tak bych tě zejtra mohl vzít na nákupy, co říkáš?" chrlil na mě Byunghun a já stále nemohl uvěřit, že je tohle skutečné. Poprvé v životě jsem stál ve svém bytě. Poprvé v životě jsem měl zajištěnou pořádnou práci a s ní i pravidelný přísun nemalého množství peněž. Poprvé v životě jsem se cítil milován svou vlastní rodinou. Byunghun možná nebyl můj pravý otec, ale od té doby, co ho znám, už pro mě udělal mnohem víc než můj biologický otec.

„Jo, samozřejmě, moc rád!" odpověděl jsem hned nadšeně, na což Byunghun zareagoval tichým zasmátím.

„No nic, nechám tě tu se zabydlet, musím se vrátit za Sunhee a tvou mámou, máme ještě velkou spoustu vybalování a všemožného zařizování. Zítra tě vyzvednu ve tři. Zatím ahoj," rozloučil se a ve vteřině z mého bytu zmizel. Já nepřestával být ohromený vším, co jsem okolo sebe viděl. Byt byl krásně a minimalisticky zařízený už teď a výhled z obrovských oken v jedenáctém patře byl přímo dechberoucí. Máma se ještě v Koreji zmiňovala o tom, že je nájem předplacen na dva roky. Myslel jsem, že se bude jednat o nějaký malý byteček v horší části města, kde by měsíční nájem nebyl tak přehnaný, ale tohle muselo stát strašně moc peněz. Znovu jsem se stal dlužníkem.

Byunghun mě ale stále ujišťoval, že si s tím vůbec nemám dělat starosti, že to nic není, že to udělal rád a podobně. Musel být asi velmi dobře finančně zabezpečený. A také mu jistě velmi záleželo na své rodině, dokonce i na mě.

Po dlouhém procházení se po bytě a objevování každého koutu jsem se usadil na béžový gauč a pohlédl směrem doleva, k prosklené zdi. Užíval jsem si překrásný výhled na město a konečně jsem někde uvnitř cítil, že se blýská na lepší časy.

Že se můj život tímto okamžikem mění k nepoznání, stejně jako já sám. Místo věčného utíkání před problémy jim nyní půjdu vstříc a udělám, co bude v mých silách, abych je vyřešil.

Už žádné falešné naděje a bezmezná důvěra.

Nový Taehyung se nenechá jen tak snadno chytit do něčí pasti.