☾stigma ✔️

•18•

„Tae, otevři ty oči a pusť mě," rozkázal Yoongi a povzdechl si. Pevně jsem ho svíral v těsném objetí a oční víčka jsem měl zavřená. Kdybych měl volné ruce, přiložil bych si dlaně k uším, abych nemohl ani nic slyšet, ale v Yoongiho blízkosti jsem se cítil vcelku bezpečně. Jeho rozkazu jsem samozřejmě neměl v plánu uposlechnout. Film už se blížil ke konci a já jsem měl oči otevřené jen ve chvílích, kdy se tam takměř nic nedělo. Tedy, Yoongiho jsem poprosil, aby mě upozornil vždy, když scéna bude poklidná a nebudu se tak mít alespoň pár chvil čeho bát.

„Opravdu nevím, čeho se tak bojíš. Když vynecháme fakt, že si z toho vlastně skoro nic neviděl, nic z toho není reálný. Je jenom na tobě, jestli tomu budeš věřit. To je jako pohádky. Je na tobě, jestli budeš věřit na šťastný konce i v reálnym životě," uklidňoval mě a já jsem po dlouhé době otevřel oči a zadíval jsem se do těch jeho. Po nějaké době jsem se od něj odtáhl a přitáhl jsem si nohy k tělu. Vlastně měl pravdu. Bál jsem se naprosto zbytečně. Bylo tolik důvodů, proč bych měl mít strach a já se tu strachuji kvůli filmu s nereálným příběhem. Bradu jsem si položil na kolena a hlasitě jsem si povzdechl.

„Život není pohádka," zašeptal jsem si pro sebe a zavřel jsem oči. Hlavou se mi honilo mnoho nepěkných vzpomínek z mého dětství. Ucítil jsem jak se pohovka lehce nadzvedla a následně zase klesla. Následně na mých zádech přistála dlaň, která mi po nich velmi pomalu přejížděla. Bleskově jsem se otočil a objal jsem Yoongiho. Obličej jsem zabořil do jeho trička a z očí se mi spustily první slzy. Je to tu zas. Zase musím projevovat svou slabost ve formě těch malých kapiček vody. Pevně jsem se k černovlasému tiskl a snažil jsem se co nejvíc tlumit své vzlyky.

Yoongi mě od sebe nakonec odtáhl a zadíval se na moje uplakané oči. Já jsem se mu do těch jeho teď nedokázal podívat. Rozhodl jsem se tedy skenovat mokrý flek na jeho černém triku, který naštěstí nebyl skoro vůbec vidět, právě díky černé barvě. Trochu jsem se vylekal, když se na mých tvářích objevily dvě chladné dlaně. Černovlásek se jal mi palci stírat zbylé slzy. Pohlédl jsem mu do očí a spatřil jsem tak jeho soustředěný výraz, jako by mu na tom závisel život.

„Nedívej se na mě tak," řekl a přestal palci mé slzy stírat. Nadzvedl jsem obočí a jemně jsem naklonil hlavu na stranu.

„Jak se na tebe dívám?" zeptal jsem se zvídavě a stále jsem mu upřeně hleděl do očí.

„Nevím, jak to popsat," promluvil po chvíli přemýšlení a ruce z mých lící sundal.

„Promiň, už se na tebe svým 'nevím-jak-to-popsat' pohledem nebudu dívat," slíbil jsem a vykouzlil jsem tak Yoongimu na tváři úsměv.

„Promiň, musím si jít něco vyřídit," přerušil jsem chvíli ticha a zvedl jsem se z gauče. Starší bohužel chytil mou ruku a stáhl mě zpět vedle něj.

„Kouření ti škodí," poučil mě a já jsem se jenom uchechtl. Opravdu nevím, jestli umí číst myšlenky či jsem skutečně tak předvídatelný.

„To i spousta jiných věcí," bránil jsem se, ale Yoongiho to očividně nepřesvědčilo, aby mě pustil.

„Přestaň s tím," zamumlal a pustil mou ruku.

„Když jsi mě vyzvedával na tom letišti, říkal jsi, že tu nejsi proto, abys mi dělal rodiče, tak se toho drž," mrknul jsem na něj a z pohovky jsem se zvedl. Můj hlas byl hrubší, než jsem chtěl. Yoongi si nezasloužil, abych se k němu choval zle, ale v danou chvíli mi nedával na výběr. Kouření mi nějakým způsobem pomáhalo se uvolnit a nesnášel jsem, když mi do toho někdo mluvil a nutil mě s tím přestat.

„Fajn, promiň," odsekl a s rukama nad hlavou, na znak toho, že se vzdává, odešel do kuchyně. Já jsem se vydal k věšáku na bundy, kde jsem v té své měl krabičku s cigaretami. Tu jsem vyndal a vydal jsem se na terasu. Ovál mě již chladnější vítr a shodil mi pár pramínků hnědých vlasů do obličeje. Prohrábl jsem si vlasy, aby mi nepřekážely, a pomalým krokem jsem se došoural až k mému oblíbenému křesílku, do kterého jsem se pohodlně usadil. Cigaretu jsem si vložil mezi rty a chystal jsem se hledat zapalovač. Z kapsy jsem vytáhl ten, který pro mě má velmi velkou hodnotu. Byl to totiž ten od Jungkooka, který mi dal těsně před jeho odletem. Byl obyčejný, celý bílý, ale na jedné straně bylo černým fixem napsána •JK•. Ukazováčkem jsem po těchto písmenkách přejel a smutně jsem se usmál. Chyběl mi, strašně moc.

Zapálil jsem jím cigaretu a s přimhouřenýma očima jsem z ní také potáhl. Kouř jsem vypustil před sebe a začal jsem si onen zapalovač znovu prohlížet. Zajímalo by mě, jestli na mě on taky myslí. Jestli si, když si zapaluje cigaretu, vzpomene na to, jak jsme si tabák vždy vychutnávali spolu. Jak jsme i mnoho jiných věci dělali spolu. A i přes to, že jsme každý měl své problémy a starosti, spolu nám bylo dobře. S ním jsem se neměl čeho bát. Cítil jsem se být volný, i když mou volnost omezovalo hned několik skutečností. Neměl jsem vůbec nic, ale s ním jsem se cítil, jako by nám patřil celý svět.

Frustrovaně jsem si prohrábl vlasy a zaklonil jsem hlavu. Potáhl jsem si z cigarety a ruku jsem pak nechal volně spadnout podél křesla. Kouř jsem s hlubokým výdechem vypustil nade mě a zadíval jsem se na nebe poseto tolika hvězdami. I když to byly pouhé zářivé tečky na tmavém plátně, byly překrásné. Je důležité ocenit i takové maličkosti, které se někomu mohou zdát jako samozřejmost. Nic by pro nás nemělo být samozřejmostí. Všechno má své poslání a všechno má důvod své existence a i kdyby byl sebe hloupější, měl by být respektován.

Možná má cesta životem nebyla vždy jednoduchá, ale když už jsem si prožil tolik špatného, tolik bolesti, měl bych poznat dokonalé štěstí. Měl bych se radovat právě z oněch maličkostí a vážit si toho, co mám a ne plakat nad tím, co zkrátka nemám.

Znovu jsem potáhl z cigarety a i když z ní zbýval ještě poměrně velký kus, típnul jsem ji a zahodil ji poměrně daleko. Hlavně, aby žádné nedopalky nezůstaly tady, na terase.

Možná byl opravdu čas na změnu a i přes ten odpor k jakýmkoliv změnám jsem sáhl do zadní kapsy svých džín a upřeně jsem se zadíval na to lízátko. Leželo v té kapse už pár dní, ale na jeho vzhledu se to nijak nepodepsalo. Po pár chvílích váhání jsem ho rozbalil a vložil jsem si ho do úst. Jeho sladká chuť se rozprostřela na mém jazyku a já jsem se sám pro sebe usmál. Proč tohle vlastně dělám?

Chci se změnit kvůli němu? Opravdu mi na něm tolik záleží? Možná jsem si to nepřipouštěl, ale ano. Všechny ty maličkosti, co pro mě dělal, ale i všechny ty velké věci, kterými mi usnadňoval život, toho všeho jsem si moc vážil. Nikdy mi na lidech příliš nezáleželo, s výjimkou Jungkooka, který tu teď pro mě ale není. Za to Yoongi tu teď je, připraven mi pomoci kdykoliv ho o pomoc požádám.

Otočil jsem se a přes prosklené dveře na terasu jsem se zadíval dovnitř. Díky světlu jsem viděl až do obývacího pokoje, kde právě teď seděl černovlasý s hrnkem, s největší pravděpodobností, kávy a četl si knihu. Dlaní jsem si podepřel hlavu a s lízátkem v ústech jsem ho zaujatě pozoroval. Vypadal tak...

Mine, mou novou oblíbenou barvou je černá.