☾stigma ✔️

•36•

„Hádám, že ses moc nebránil," řekl nepříjemným tónem a prsty pravé ruky si promnul oči. Chtěl jsem vzít jeho ruku do té své, ale dal tu svou pryč a svižně se zvedl z gauče. Naštvaným krokem si to namířil k věšáku s bundami a kabáty. Hned jsem vstal a vydal jsem se za ním.

„Jihane, já... já chápu, že jsi naštvaný a vím, že to omluva nespraví, ale nezlob se na mě moc, prosím. Nechoď pryč," prosil jsem ho, ale on se jenom uchechtl a pohled od svých bot zvedl ke mně.

„Chci bejt jen chvíli sám. Potřebuju se vzpamatovat z toho, že jsi mě vlastně nikdy nemiloval a i když jsi se mnou chodil, v klidu necháš jiného muže, aby tě líbal. To jsem pro tebe vážně byl celou tu dobu jenom rozptýlení, abys na něj nemusel pořád myslet? Udělal bych pro tebe první poslední, Tae, ale když ty miluješ někoho jiného, nemá to šanci fungovat. Vždycky jsem vyslechl tvé problémy a snažil se ti být oporou, i když mě bolelo poslouchat o někom, koho jsi miloval a zřejmě pořád miluješ. A jak ses mi ty odvděčil? Klidně tu se mnou můžeš bydlet dál, nikdy bych tě nevyhodil, ale jinak je konec," řekl naštvaně a já nepřestával oči spouštět z těch jeho, momentálně skleněných. Nevěděl jsem, co bych mu na to měl říct.

„Moc si všeho, co pro mě děláš, vážím. Ani nevím, jak bych ti to všechno mohl vrátit, jelikož to nejde. Jen tě prosím, zkus mi to odpustit," prosil jsem ho a on mi chvíli jenom beze slov hleděl do očí. Poté se otočil a aniž by něco řekl, odešel z bytu pryč. Chvíli jsem jenom zíral na dveře s pootevřenou pusou, jako bych čekal na to, až se Jihan vrátí a všechno mi odpustí. Bohužel takhle jednoduché to v životě prostě nebylo, takže i kdybych tam bez hnutí stál dalších pár minut, nevrátil by se. Jak řekl, chtěl být sám. Upřímně, měl jsem o něj obrovský strach a nikdy bych si neodpustil, kdyby se mu něco stalo.

„Říkal jsem mu, ať to nedělá," promluvil tichým hláskem Jimin, kterého pevně objímal napjatý Hoseok. Zmateně jsem na něj pohlédl a pomalým krokem jsem se loudal zpět k gauči.

„Co?" projevil jsem svoje zmatení a čekal jsem na nějaké objasnění, bokem se opíraje o opěradlo gauče.

„No, Yoongimu," řekl váhavě a párkrát zamrkal. Mě to však zmátlo ještě víc, tudíž jsem Jiminovi rukou naznačil, ať mi řekne víc.

„Nedávno jsem u něj byl a on zničehonic řekl, že jakmile tě znovu uvidí, nebude otálet a políbí tě," řekl Jimin s lehkým úsměvem, ale já jsem na něj šokovaně vykulil oči. Lehce jsem se zakuckal a sedl jsem si na gauč za nimi.

„On s tebou tohle probírá? Co ještě ti řekl?" vyzvídal jsem se překvapeně a čekal jsem na jeho odpovědi, které se mi dostaly poměrně rychle.

„Probíráme spolu všechno," řekl a pokrčil rameny. Jasně, jsou velmi blízcí přátelé, ale přesto jsem nerad slyšel fakt, že spolu probírají i takovéhle věci.

„Počkej, všechno?" zhrozil se Hoseok a Jimin mu odpověděl pouhým přikývnutím. Když mu však došlo, na co tím Hoseok narážel, začal rychle záporně kývat hlavou.

„To jsem mu ještě neřekl," uklidnil Hoseoka a natáhl se k němu pro hravý polibek.

„Nemám nejmenší ponětí, co bych teď měl dělat," řekl jsem zoufalým tónem hlasu a na gauči jsem se víc rozvalil. Je dva má slova donutila se od sebe odtáhnout a podívat se na mě.

„Teď hlavně zůstaň v klidu. Jihan je rozumný, neudělá žádnou kravinu. Teda, alespoň doufám," uklidňoval mě Hoseok, ale jako většina jeho pokusů o uklidnění, i tento skončil spíš neúspěšně.

„Hoseoku, nejmužnější ze všech mužů, jestli se snažíš mě uklidnit, tak ti to vůbec nejde," oznámil jsem mu smutnou novinu, nad kterou pouze pokrčil rameny.