☾stigma ✔️

•44•

Týden.

Celý jeden dlouhý týden uplynul od doby, kdy společně s Jungkookem okupujeme Yoongiho domácnost. Celý týden v bytě panovala atmosféra tak hustá, že by se dala krájet. Obrazně řečeno, samo sebou, jelikož kdybych se tu kolem sebe oháněl s nožem s tím, že krájím atmosféru, poslali by mě ti dva rovnou do blázince. Nebo by se přidali, u nich člověk nikdy neví.

Co se týče mě a Yoongiho, tak o projevech náklonosti z jeho strany jsem si mohl nechat pouze zdát. Nanejvýš mě políbil, když jsem já nebo on opouštěl byt kvůli práci, ale jinak se nic nekonalo. Byl dost odtažitý a celkově se mnou moc nemluvil. Jeho chování jsem vůbec nechápal. Nevěděl jsem, jestli to byla má chyba či jestli k tomu má jiný důvod. Takto jsem si vývoj našeho vztahu rozhodně nepředstavoval. Mé představy byly plné romantických gest a příjemně strávených intimních chvilek. Realita se ale ani jedné z mých představ nepřibližovala. Možná.. kdybych si to tolikrát nepředstavoval, nebyl bych teď tolik zklamaný.

Každý jako by si žil svůj život bez ohledu na ostatní. Nebylo to příjemné. Tedy, alespoň mně to nevyhovovalo. Začal jsem si proto brát v práci všechny směny, které mi Jin nabídl. Trávil jsem v práci většinu svého času a dle mého to tak bylo nejlepší. Jednoduše jsem se v Yoongiho bytě již necítil vítán a proto jsem tam chtěl trávit co nejméně času.

A Jungkook? Řekl bych, že se celé dny toulal po městě a objevoval krásy Daegu. Ne jen krásy vnější, ale také vnitřní krásu mnoha barů, klubů či hospod, jenž byly v Daegu na každém rohu. Stačilo jen dobře hledat, abyste našli ty nejlepší.

Ale co mě mrzelo ze všeho nejvíc bylo to, že když jsem před dvěma dny přišel večer k Yoongimu do bytu, seděli vedle sebe na gauči s ovladači v ruce a v doprovodu s velmi hlasitým smíchem hráli nějakou videohru. Kdybych na sebe neupozornil, ani by si mého příchodu nevšimli. A poté mě nevyzvali, abych se k nim přidal, ale oba mě jen odbyli pozdravem a naprosto nerušeně pokračovali dál.

Ne, toto skutečně ani zdaleka neodpovídalo mým představám.

Dnešní den jsem měl po týdnu celý volný, jelikož mi Jin dal povinné volno. Buď se mě chtěl alespoň na jeden den zbavit nebo usoudil, že to volno fakt potřebuju.

Původně jsem měl v plánu zhlédnout spoustu filmů či seriálů a spořádat všechno jídlo, co Yoongi nakoupil. Jenže moje máma měla očividně v plánu mi to překazit, jelikož mě pozvala na oběd. Chtěl jsem vymýšlet různé výmluvy, ale nakonec jsem došel k závěru, že teplé a čerstvé jídlo z restaurace bude k obědu mnohem lepší než paprikové brambůrky. Navíc jsem matku zase docela dlouho neviděl, takže mi to po důkladném rozboru přeci jen přišlo jako fajn nápad.

Pár minut před polednem jsem opustil byt a vydal jsem se na adresu, kde se měla nacházet ona restaurace. Yoongi by měl dneska být v práci a Jungkook taky z nějakého důvodu nebyl v bytě, takže jsem měl klid sám pro sebe. Na společné snídaně v posteli s Yoongim už jsem dávno zapomněl. Neměl jsem žádnou motivaci pro to, abych se snažil. Černovláskův nezájem mě od jakékoliv snahy odradil.

Cesta k restauraci mi zabrala asi čtvrt hodiny, přičemž jsem po cestě omylem narazil do třech lidí, zakopl o naprosto rovný chodník a těsně se vyhnul dvěma odpadkovým košům. Všechno to bylo kvůli černovlasému. Prostě jsem nemohl přemýšlet nad ničím jiným. Nemohl jsem se vůbec na nic soustředit a i když jsem se sebevíc snažil, vždycky se moje myšlenky po chvilce opět točily kolem Yoongiho.

Opravdu netuším, proč se chová tak, jak se chová. Možná bychom si mohli prostě promluvit. Možná by mi po tom bylo lépe.

Možná...

„Ahoj Tae," ozvalo se přede mnou a mě hlas mé matky donutil na chvíli přerušit snění. Letmo jsem ji objal a s otázkou, jakou měla cestu, jsme společně vešli do restaurace.

-•-

„Dobrou chuť," popřál jsem mámě a se slinou u pusy jsem si prohlížel všechno to jídlo, co jsme si objednali. Když to všechno postupně nosili, bylo mi jasné, že to dva obyčejní smrtelníci nikdy sami sníst nemohou.

„Tobě taky. Jenom, Tae.. vypadáš hubenější a unavenější, než posledně. Děje se něco?" zeptala se a svými hůlkami si nabrala kus masa, ze kterého se linula pára. Tvářilo se to opravdu lahodně a dle matčina výrazu, když se do něj zakousla, skutečně i bylo.

„N-ne, všechno v pohodě," zalhal jsem s předstíraným úsměvem a do hůlek jsem nabral horkou zeleninu s kouskem masa. Bylo příjemné jíst po tolika dnech konečně něco pořádného.

„A co ten.. Jihan?" zeptala se máma, nabírajíc kus rýže naoranžovělé barvy. Při zmínce jeho jména se mi sevřel žaludek a v krku se mi objevil takový knedlík, že bylo skoro nemožné něco říct.

„U-už spolu nebydlíme," odpověděl jsem, vyhýbaje se očnímu kontaktu. Strach z něj mě stále neopustil a proto jsem se mu nadále úspěšně vyhýbal.

Máma o Jihanovi nevěděla nic. Tedy, pouze to, že jsme spolu bydleli. Nic jiného jsme jí já ani on neřekli.

„A kde teda teď bydlíš?" ptala se dál a mně ty otázky vůbec nebyly příjemné. Nechtěl jsem se bavit o Jihanovi. Nechtěl jsem se bavit ani o Yoongim či Jungkookovi. Chtěl jsem se bavit o čemkoliv jiném a najíst se. Ale má chuť k jídlu s přibývajícím časem a těmito otázkami klesala, takže jsem se za chvíli zase jenom hůlkami v misce přehraboval, aniž bych cokoliv snědl.

„U kamaráda," odvětil jsem prostě a matka mě obdařila svým káravým pohledem, říkajíc, abych si nehrál s jídlem a radši ho jedl.

„No, vlastně jsem tě na oběd nepozvala jen tak. Mám pro tebe jistou nabídku," řekla s důrazem na slovo nabídka. Na chvíli jsem se v jídle přestal přehrabovat a všechnu mou pozornost jsem věnoval jí. Stále se usmívala, za to já byl celý napjatý, jelikož jsem byl zvědavý, o co jde.

„Jde o to, že se budeme stěhovat do Japonska. Byunghun, já a Sunhee. Byunghun dostal v Japonsku skvělou pracovní nabídku, která se naskytne jednou za život. No a on říkal, že ta firma by měla práci i pro tebe. Mohl by ses přestěhovat s námi. V Japonsku by sis našel byt a byl bys dost dobře finančně zabezpečený. A navíc bychom si byli blízko. No a co si pamatuju, japonština ti vždycky šla, takže to by nebyl problém. Tak co říkáš?"