☾stigma ✔️

•2•

Hlavu jsem měl plnou scénářů, co se mohlo stát. Stavil jsem se v té trafice pro jednu krabičku a potom jsem si sedl na autobusovou zastávku, která byla naproti od kavárny. Bouřka stále nepřestávala a já se proto co nejvíc shoulil a snažil jsem se tu bouřku ignorovat. Začali se mi klepat ruce. Nemohl jsem se dočkat, až se Jungkook zase objeví a znovu mě zachrání. Doufám, že bude příležitost, kdy mu to budu moct alespoň z části vrátit.

Pohled jsem měl stále upřený na dveře kavárny. Najednou z nich vyšla poměrně smutná dívka. Za ní vyšel skleslý Jungkook, co měl opravdu slzy na krajíčku. Lehce jsem na něj zamával a když si mě všiml, lehce se pousmál. Rozhlédl se, jestli nejede auto a poté se rozešel za mnou. Když uviděl, jak se klepu a jak jsem schovaný ve své mikině, objal mě a ruku mi přehodil přes ramena.

„Půjdeme ke mně. Mám teď chuť se něčeho napít," řekl a zhluboka se nadechl. Já jsem jenom přikývl. Měl jsem strašnou chuť se vyptávat, ale ovládl jsem se. Místo toho jsem vytáhl krabičku cigaret a jednu jsem mu nabídl. Vzal si ji a hned začal hledat zapalovač. Já jsem si mezitím taky jednu vložil mezi rty a čekal jsem, než Kook zapalovač najde.

„Dal jsem v práci výpověď," oznámil a hned poté vytáhl zapalovač. Nejdříve ji zapálil mně a poté sobě. Bouřka se stále neutišovala a mně se v tom dešti nechtělo nikam chodit.

„Já si najdu práci. Nebaví mě celý dny nic nedělat. Navíc bych ti alespoň za to ubytování měl platit," řekl jsem a sklopil jsem hlavu. Jungkook se na mě jenom podíval a zakroutil hlavou.

„O tomhle jsme se už bavili, Tae. Nechci, abys mi něco platil. Žádný peníze si od tebe nevezmu, jasný?" zeptal se a čekal alespoň na zakývání hlavou na znak souhlasu. Ale já jsem se ani nehnul. Už jsem si opravdu připadal jako velký dlužník. Nechtěl jsem to dál prodlužovat. A peníze navíc by se mu určitě hodili. Potáhl jsem z cigarety a při hlasitém hromu jsem sebou cukl. Jungkook se na mě starostlivě podíval a zvedl se.

„Pojď, půjdeme," řekl a mrknul na mě. Napřáhl ruku a já jsem se ho chytil a zvedl jsem se. Oba jsme potáhli z cigarety a ochráněni svými kapucami jsme se vydali k Jungkookovi domů.

Když jsme došli ke dveřím jeho bytu, byli jsme už oba celí promoklí. Já jsem se stále kvůli bouřce třásl. Když Kook otevřel dveře, rychle jsem si sundal boty a promoklou mikinu a skočil jsem na gauč pod deku. Jungkook se zasmál, přišel zezadu ke gauči a rozcuchal mi vlasy. Dělal mi to pořád.

Hned jak dal svou ruku pryč, snažil jsem se rukama vrátit své vlasy do původního stavu. Najednou mi přišla docela vhodná chvíle na to se ho zeptat, jestli nemá nějaké problémy a jestli mu nemůžu nějak pomoc. V hlavě jsem se snažil vymyslet nějakou přípustnou otázku. Po chvíli úplného ticha jsem se rozhodl se ho opravdu zeptat.

„Kooku, je všechno v pohodě?" zeptal jsem asi tou nejhorší otázkou, co jsem mohl, ale přesto jsem s obavami čekal na jeho odpověď. Jungkook se nervózně podrbal na zátylku. Asi vymýšlel, jak mi odpovědět, protože všechno v pořádku rozhodně nebylo.

„J-já tě tím nechci zatěžovat, jsou to moje problémy," řekl nervózně a odešel od gauče směrem k jídelnímu stolu, kde si sedl na židli. Jeho odpověď mě mírně naštvala, protože jsem chtěl, aby se mnou sdílel své problémy. Chtěl jsem mu pomoct. Vstal jsem z gauče a sedl jsem si ke stolu naproti němu. Hlavu jsem si podepřel dlaní.

„Jungkooku, chci, abys se mnou sdílel svoje problémy, chci ti pomoct. Jsi můj nejlepší kamarád a tohle kamarádi dělají," řekl jsem a stiskl jsem jeho dlaň. Stále měl pohled upřený na stůl a ani se mi nepodíval do očí. Trochu mě to štvalo, ale snažil jsem se to ignorovat.

„J-já vím, Tae. Já jenom, teďka to řešit nechci, dobře? Dáme si něco k pití, potřebuju to zapít. Pak ti to řeknu," řekl a s jemným, pravděpodobně i falešným úsměvem se zvedl a šel hledat nějaký alkohol. Myslím, že bych mu měl nechat tolik času, kolik bude potřebovat. Jako kamarád bych to měl chápat.

Zatímco jsem přemýšlel, objevil se Jungkook s flaškou vodky. U něj nikdy nehrozilo, že by doma neměl nějaký alkohol. Ne, že by byl nějaký alkoholik, ale jednou za čas si dá. A jako dobrý kamarád se, když chci, dělí i se mnou.

Flašku si přitáhl k sobě a do panáka odlil trochu tekutiny. Pak nalil stejné množství i mě a flašku položil kus od nás. Stále se mi nepodíval do očí a beze slov vypil celý obsah panáka. Udělal jsem to samé s mírným úšklebkem na konci. Nalil nám další.

„Kooku, jestli tě to moc trápí, neboj se mi to říct," promluvil jsem najednou a čekal jsem na odpověď. Jungkookovi se změnil výraz v tváři, najednou z něj šel strach. Jako kdyby naproti mě místo mého usměvavého a hodného kamaráda seděl někdo úplně jiný. Narovnal jsem se a zavrtěl jsem se na židli.

„Přestaň se mě ptát. Přestaň o tom mluvit," řekl naštvaně a kopl do sebe dalšího panáka. Já už jsem dál pít nechtěl. Nevěděl jsem, jestli to způsoboval ten alkohol nebo jestli jsem ho opravdu naštval. Je pravda, že po alkoholu bývá často podrážděný, ale takhle snad ještě ne, navíc teprve po jednom panáku. Asi ho ta schůzka s dívkou musela dost rozhodit. Chtěl jsem mu vzít skleničku, aby už víc radši nepil, ale on mojí ruku pevně stiskl, až jsem sykl.

„Co děláš?" zeptal se a já jsem se mu snažil vykroutit. Nešlo mi to, měl pevný stisk.

„Pusť mě, prosím," zašeptal jsem a on mě najednou pustil. V jeho tváři jsem poznal, že se trochu zklidnil. Začal jsem si třít zápěstí, protože mě trochu bolelo.

„Tae, j-já, musím ti něco říct. U-už to nemůžu o-oddalovat," koktal pomalu a potichu, ale rozumněl jsem mu. Bál jsem se, co příjde, ale byl jsem rád, že se mi chce svěřit. Znovu jsem chytl jeho ruku, abych mu to alespoň trochu usnadnil.

„Nemůžeš se mnou dál bydlet. Vlastně dnes se vidíme naposledy."