Dračí Duše [YAOI]

• 1 •

Pouhý začátek 

  ♦♦♦

Klasicky - Matteo  

Kurzíva s oddělením (♦♦♦)- Děj mimo Mattea - neví o něm 

  ♦♦♦  

Podzim. Jaké to nádherné období v roce. Čas, kdy v pochmurně teplém až deštivém počasí vyčkáváte,kdy vám při procházce alejí, již opadajících mohutných a určitě mnoholetých stromů, spadne do cesty krásně zbarvený list nebo nějaký ten kaštan. Jakožto náctileté dítě jsem tyto procházky s rodinou či s nejlepším přítelem Mitchim miloval. Moji rodiče by pro mne udělali první poslední a já jim byl za to vděčný.

Snažil jsem se jim vypomáhat ať už v práci,nebo doma. Můj otec byl schopný léčitel a veterinář. V ordinaci jsem mu pomáhal léčit různá zranění,ať už vnější nebo vnitřní. Přes všemožné zlomeniny,tržné rány,ztráty končetin, až po nemoce,otravy a nějaké další neobvyklosti, nebo magické následky bojů. A kdo s tímhle vším zavítával k nám? Jestli si myslíte,že to byli jen obyčejní lidé,tak se pletete.

Otec byl vyhlášeným ošetřujícím všech v našem království,což pro něj znamenalo ošetřit kohokoliv a za jakýchkoliv podmínek. Pro něj to nebyl téměř žádný problém,ale byl tu jeden háček - od krále,jestli ho tak můžu nazývat,nedostával zaplaceno. Ani žold. Ani trochu obilí do sípek. Ani krajíc chleba. Takže i když bylo lékařské řemeslo málokdy k vidění a bylo žádané,dokážete si představit, jak jsme si žili. A to nemluvím o ostatních rodinách.

Našeho spíš snobce,než krále,nesmíme nazývat jinak,než nejmocnější král. Jakoby pro nás neměl jméno. A taky že nikdo nevěděl,jak se doopravdy jmenoval. Vysoký tmavovlasý muž,z něhož šla hrůza,jen jste se na něj podívali. Šedé oči,které se zabavovaly do krvavě rudé, protínala tenká zonička,jako když vám kulka proletí tělem. Jeho děsivost jsem viděl na vlastní oči. Moje matka... Teď se na nás může jen zeshora dívat. Její jemné žlutavé oči,jako kdyby jste se podívali na louku plnou motýlů,vás dokázali uklidnit i v nejhorších a nejkrutějších chvílích. Ty oči už nikdy neuvidím.
Sám na tuto chvíli nerad vzpomínám. Vidět trpět byť jen jednoho z rodičů... Nikomu to nepřeji. A ani to vyprávět nebudu.
Moje matka skončila jako většina z těch,co se postavili zákonu. Demonstranti skončili v nejlepším případě s oprátkou na krku, která vás do chvilky zabije, nebo s kulkou v těle. V tom nejhorším případě někteří poputovali do laboratoře. Nikdo neví,co se se "subjekty" nakonec stalo. Podezřelé jsou pouze vozy,které odjíždí každý měsíc mimo náš dohled a možný přístup - za hradby.
Jen pár lidí vám může říct,jaké je to venku. I já jsem tam žil,avšak to jsem byl dost malý na to,abych si mohl uvědomit,že tyto chvíle mimo utrpení,se stanou pouze vzpomínkami a nebudu je moci nadále prožívat.

Ale vraťme se zpátky k mému otci a jeho počínání. Naučil mě mimo léčení také poznávat a pracovat s velkými šupinatými tvory. Plazy, jejichž zuby byly ostřejší než čepele nožů. Oči,ze kterých mrazilo v zádech. A jejich masivně velká křídla, vznášejíc je nad zem,vás ohromila pokaždé, když jste je zahlédly. Můžete je znát z legend a knih,ale v našem světě,jsou skuteční. Dávní poutníci jim dali jméno draci. Ať už obdivujete jejich sílu,nebo se je snažíte ochočit,jsou to nevyzpytatelná stvoření,které vás ve zlomku sekundy dokáží zabít.
Co se týče ochočení,to se podařilo jen pár jedincům. Vzácní to tvorové. Já draky miloval a nikdy nepřestanu. Vždy,když jsem otcovi pomáhal se zraněnými draky, díval jsem se jim do očí. Opravdu v nich můžete vidět odraz sami sebe. Hledíte do očí největšího a nejnebezpečnějšího zabijáka vůbec a i přes to všechno se v jeho duši nachází něco,co mnoho lidí nemá.
Dobré srdce.