Dračí Duše [YAOI]

• 29 •

Plán útěku

♦♦♦

Klasicky - Matteo

Oddělení ♦♦♦ - Děj mimo/posun času

Kurzíva - Myšlenkový rozhovor

♦♦♦

Po celkem namáhávém dni, který jsem strávil se Zoranem, mi zbývalo ještě pár hodin, do chvíle, kdybych měl alespoň nějaký důvod pro to, abych se vyhnul Alexovi - že bych šel spát. Ale v tuto chvíli jsem neměl páru, co bych mohl dělat, abych na něj nenarazil.

To ale nebyl můj jediný problém. Musel jsem taktéž vymyslet nějakou výmluvu či lest, aby mě zítra mohli nechat jít osamotě ven. Nebylo by to tak těžké, kdyby mě Alex nehlídal jako nějaký pes.

Teď jsem navíc musel pro jít přes jeho pokoj - do toho mého totiž nevedla jiná cesta, takže se řeči s ním nejspíš nevyhnu. Ostatně s ním nebylo poslední dobou normální popovídáníčko, spíš jsem si připadal jako nějaký teenager, co se snaží předvádět před holkama, avšak nějaký playboy ho ztrapňuje.

Nebudu lhát, Alexio je můj typ... možná tak moc, až se toho sám bojím. S Darrenem jsem se teď sblížil sice více, avšak stále nemůžu zapomenout na bílé prameny a modré studny, které mě stále pozorují, abych si něco s mojí nešikovností neudělal.

Tahle situace dokonce i teď nastala. Otevřel jsem potichu dveře. Nejdřív se zdálo, že zde nikdo není. Toho jsem chtěl využít, a tak jsem rychle přeběhl k mému pokoji. Už jsem sahal na kliku, když v tom mě přerušil něčí hlas a ruka na rameni.

,,Kdes byl?'' řekl hlubším hlasem, možná i trochu naštvaným.

,,AAH!'' vykřikl jsem a bouchl do jeho ruky. ,,P-Promiň... Byl jsem venku s Darrenem a Zoranem. A-A teď mě omluv, musím si něco zařídit,'' nervózně jsem jeho ruku ještě dál odstrčil a otočil se k němu zády.

Málem jsem však vyletěl z kůže, když jeho pravá ruka bouchla do dveří, kam jsem měl namířeno, a ty se tak zavřeli.

,,Myslím, že potřebuji převaz, pokud tě to zajímá,'' popošel ke své posteli, na kterou si lehl a propaloval mě pohledem. Na to, jak byl včera ještě milý, se jeho nálada o dost zhoršila.

,,Hned to udělám,'' oddechl jsem si a přišel k němu.

Nemluvil jsem. K této práci nejsou potřeba slova. On byl taktéž tichý, ale nebylo to takové klidné ticho, které zažíváte, když sedíte kdesi na louce a přemýšlíte nad zbytečnými věcmi. Tento klid byl v duchu zloby a podezíravosti, která mě každou chvíli zžírala víc a víc.

Klepaly se mi sice ruce a můj výraz nebyl zrovna nejdůvěřivější k této práci, avšak snažil jsem se to před jeho pohledem skrývat. Ruce měl uraženecky založené v kříži na své hrudi. Naštěstí byl oblečen, jinak bych s ním jistě ani nepromluvil díky mé rozpačitosti.

Překládal jsem obvaz přes sebe, aby držel po co nejdelší dobu. Nemohl vědět, že tohle je nejspíš poslední chvíle, kdy mě vidí. I kdybych mu o svém tajemství mohl říct, porušil bych tak slib Zoranovi. Navíc by se do všeho moc pletl a v tomto stavu by se neměl do ničeho namáčet.

,,Hotovo,'' oddálil jsem své ruce od zafixovaného zranění a z pokleku vstal. ,,Teď mě omluv, mám něco důležitého na práci. Budu v pokoji,'' oznámil jsem a pomalým krokem jsem se vydal do lože, abych pořádně vymyslel moji nadcházející cestu.

♦♦♦

Do doby, kdy se slunce střídá s měsícem, zbývalo už jen pár hodin. Bylo to zvláštní, jak světlo z venku pomalu mizelo z map a papírů, které jsem doposud prostudoval. Bělovlásek o mě naštěstí nejevil zájem nebo si mě alespoň nevšímal.

To bylo pro mě velké +. I když ho mám rád a mám určitě velké štěstí, že jsem se dostal do jeho blízkosti, tak raději pro mé i jeho dobro musím odejít. Měl by na mě zapomenout a najít si hezkou ženu a vychovat nového nástupce trůnu.

Já jsem akorát teď dokončil dopis. Rozlučný dopis. Byl pro krále této země. Nebylo tam toho moc, avšak ani málo. Zabalil jsem ho do ruličky a zavázal provázkem.

Sfoukl jsem svíčky, ze kterých už zbyla téměř jen malá kupička rozteklého vosku, a věci potřebné na cestu jsem si naházel do brašny. Zbylé papíry, nepovedené nákresy a uhly jsem šikovně schoval do rohu za stůl. Teď stačilo jen projít přes Alexia a zbytek by mohl být už hračka.

Dveře jsem s velkou opatrností otevřel a i přesti, že mírně zavrzali, bělovlásek se ani nehnul. Věděl jsem, že spí. Poslední dobou jsem mu dával silnější čaje, které měli tak uvolňující účinky, že se po jeho vypití dobře spí.

Nemyslím si, že něco tuší. Když jsem naposledy viděl jeho oči, byly rozbouřené jako divoká řeka. Teď by ho moc nepotěšilo, že se chystám udělat další kravinu v mém životě. Přešel jsem k jeho posteli a zadíval se na jeho klidnou tvář bez emocí.

Lhal bych, kdybych řekl, že mi nebude chybět. Přeci jen mi několikrát zachránil život a pomohl mi se dostat z děsivých situací.

Věnoval jsem mu malý nejistý polibek do jemných vlasů, na což díky bohu nijak nezareagoval.

,,Sbohem, Alexio,'' šeptl jsem do tmy a odešel z pokoje, zanechávajíc za sebou své vzpomínky, minulost a poslední slova pro něj napsané na listu pergamenu, jenž jsem položil na jeho noční stolek.

-------------------

843 slov

Adios