Dračí Duše [YAOI]

• 41 •

Starý známý

♦♦♦

Klasicky - Matteo

Oddělení ♦♦♦ - Děj mimo/posun času

Kurzíva - Myšlenkový rozhovor

♦♦♦

Nehýbat se. To bylo první pravidlo, kterého jsem se hodlal držet alespoň do chvíle, než by se predátor vzdálil natolik, abychom mohli proklouznout. Jenže tento jedinec byl až moc velký na to, aby mi zmizel z dohledu nebo byl vstup do jeskyně až moc malý na lehký útěk.

Zvíře, z části chlupaté a z části opeřené, se rozhlíželo kolem. Onyx začal přešlapávat, což byla nejhorší věc, kterou v tu dobu mohl udělat.

Bylo mi jasné, že nás slyšel. Víc jak půl tunové zvíře ještě s podkovami na nohou nemohl přeslechnout nikdo v tak malé vzdálenosti.

Griffin se otočil a já tak zahlédl nejen siluetu, ale celé tělo, podsvícené svitem měsíce. Jeho zobák se každou chvíli hýbal. Myslel jsem si, že je rozzuřený. Možná kvůli tomu, že díky Onyxe prázdném žaludku nezbylo z jeho hnízda ani stéblo.

Avšak to nebyl důvod, kvůli kterému tak neoblomně skřípal hubou. Měl v ní něco, co jsem nedokázal rozpoznat.

Grif si nás už všiml. Zvědavě natočil hlavu, mezitím co mával svým lvím ocasem ve vzduchu.

Krev mi tuhla v žilách. Zvíře se máchnutím křídel vzneslo, ale hned kleslo. Bylo to nejspíše gesto pro ukázání síly a možnosti letu, zatímco my pozemští jsme toto udělat nemohli.

Teď už mi to docvaklo. Drak, kterého lemovalo velké slunce, se zaleskl ve tmě na erbu připevněném na stehnech griffina. V jeho ústech, jak už jsem momentálně mohl rozeznat, griff převaloval jazykem udidlo. Speciálně ukované, aby vyhovovalo ostrým hranám zobáku.

Tyto bojovné letce používají nejčastěji pohraniční stráže. Je jednoduché je zde najít - v horách jich žijí desítky, ne-li stovky. Sice nevím, jak je ochočují, ale musí to být namahávé, zkrotit tak divoké zvíře.

Nad tím jsem bohužel teď přemýšlet tolik nemohl, jelikož s čím dál tím menší vzáleností, kterou griffin rychlým krokem překonával, se mi stejně rychle krátil čas.

Onyx byl jako u vytržení. Přešlapoval, uskakoval a snažil se mi vytrhnout z ruky. Už zbývalo jen pár metrů a já musel tedy rychle zakročit. Neměl sice sedlo, ale než bych ho pozapínal, už by z nás nezbylo nic.

Se vší silou jsem se skokem odrazil od kamenů od ohniště a vyhoupl se tak na hřebcův hřbet. Ten se trochu zavrávolal, ale po malé pobídce prosfištěl těsně okolo grifa, který než se stačil vzpamatovat, už jsme najeli ve cvalu na horskou cestičku.

Sem tam jsem se ohlédnul. Navzdory tomu, že jsem neměl sedlo či jen deku, kupodivu se na něm sedělo velmi pohodlně, i když jsem se mu díky vysokému sklonu cesty musel nalepit na krk.

Otěže se mu otíraly o krk, ale jeho to nijak nedráždilo. Jel dál, i přes to, že jsem našeho nepřítele neviděl.

V té tmě mé oči zářily jako hvězdy na obloze. Bál jsem se, co bude dál. Bojím se, že mé tělo nesnese dvě duše a nechá mě se proměnit v bestii. Nic proti Sauronovi, ale raději bych zůstal obyčejným dvounožcem.

Alespoň nějaké to plus to mělo. Viděl jsem ostře jako nikdy a šero pro mě nedělalo vůbec žádný problém.

Tedy teď bych možná raději tuto schopnost neměl, jelikož jsem zahlédl griffina, jak se za námi šplhá do pahorků.