Dračí Duše [YAOI]

• 34 •

Hranice

♦♦♦

Klasicky - Matteo

Oddělení ♦♦♦ - Děj mimo/posun času

Kurzíva - Myšlenkový rozhovor

♦♦♦

Bál jsem se. Sic mé obavy ze zranění či dokonce ze smrti byly podstatně menší, než při posedávání mězi kamennými a chladnými zdmi u Tristana, avšak stále tam ten strach byl. Co když rozzuření a nadržení bojovníci svou kořist úspěšně chytí? Podstoupím další trauma, které se zapíše do mého života, pokud to vůbec přežiji?

Co když spadnu? Sedlo není dotáhlé. Plandám v něm, jako prádlo na šňůře při velkém větru, ač jsem se držel co njepevněji, jak jsem mohl.

Navíc negativní pokřiky na mou osobu, co se neustále ozývaly kdesi za mými zády, mi taktéž moc na sebedůvěře nepřidávaly.

Dusot kopyt skupiny teplokrevníků se silnými jezdci, kteří šli po mém těle a chtěli ho za každou cenu, se přerýval s tím Onyxovým. Od podkov ulítávaly kusy dřevěných třísek, jež se v letu samolibě otáčely.

Doufal jsem. Tak moc jako nikdy, že už nebudu muset mé holeně tvrdě držet přilehlé ke stříbrno zlaté srsti. Té chvíle jsem se nemohl dočkat, avšak prozatím jsem se jen dál proháněl mokřady.

Až konečně přišla má spása. Na můj sluch jsem se tentokrát moc spoléhat nemohl a ani můj orientační smysl nebyl v té rychle ubýhající honičce k něčemu užitečnému, avšak mé modravé oči protkané zelenými provazci spatřily to, co jsem měl v plánu najít až po východu slunce.

Kamenný most, jenž tu stál už odedávna, se tyčil nad malým přítokem, jenž ústil do Kersty. Byl to takový větší lesní potok. Dalo by se přes něj přeskočit i bez nějaké lávky, ale lidé, co tento přejezd mezi územími stavěli, moc dobře věděli, na co tu ta mohutná surová stavba je.

Okolo pramene vodního živlu rostly trsy bažinných trav jako ostatně všude jinde okolo. Ale pod jejich kořeny, které stejně jako celé rostliny nebyly nijak pevně zabudované v zemi, se skrývala až několika desítek metrů hluboká propast, kterou zaplnilo propadavé bláto a písek.

Vzniklo to po jedné z velkých bitev, kdy prý jeden vychytralý král vymyslel na svého nepřítele lest. Prohnal ho přes tuto oblast a vojáci se i se svými koňmi a draky ztratili kdesi v podzemí. Od té doby se říká, že kdo se k tomuto místu přiblíží na krok, mrtví vojáci ho svýma prohnilýma rukama stáhnou k sobě bez možnost úniku.

Ale teď nebylo moc času nad rozplýváním se nad legendami. V mém závěsu se hnala horda drakobijců, ale už teď jsem veděl, že nemají vyhráno.

Chlaďas učinilještě pár hopsavých kroků, než se zvuk odrážejících podkov od zeminy změnil na hučnější a výraznější. Cválali jsme přes most. Byli jsme zachráněni.

V polovině stavby se okolo mě objevila na krátkou chvíli zlatá zář, která po notné době zanikla, stejně jako moje stabilita v sedle.

Máte pravdu - sice jsem spadl a i když to nebylo úplně nějpříjemnější a ani zdaleka jsem nedopadl do měkkého, tak či tak mi hrál na tváři vítězný úsměv.

Můj kůň naštěstí neutekl. Stál kousek opodál s přetočeným sedlem na boku. Kdyby se podbřišník rozepl, určitě bych si tu koženou stáhl s sebou dolů.

Pomocí posledního pilíře, na kterém stála socha jednoho z nejvyšších, jsem se vytáhl do jakéhosi polostoje. To mi však bohatě stačilo, jelikož jsem měl dokonalý výhled na situaci naproti.

Skupina asi sedmi válečníků postávala v půli mostu a se svraštěným obočím mě propalovala pohledem. Asi se jim jen tak nestává, že by jim kurva unikla ze spárů.

,,Jen počkej, až příště dostaneš!'' vykřikl nahlas Wein a sevřel v rukou otěže společně s lukem a připraveným šípem, který plánoval během jízdy použít proti mne.

,,Já možná dostanu, ale od někoho jiného, než od takového slizouna, jako jseš ty,'' vymál jsem se mu. Možná jsem zněl jako slaboch, když jsem mu dokázal nadávat až teď s jistou ochranou, avšak musel jsem mu nějak pohrozit.

,,Ta zatracený spratku!'' hlasitě zachraptěl a natáhl tětivu, kterou spolu se šípem se zeleným hrotem a pery vypustil mým směrem.

Bývával bych se ho opravdu bál, ale teď nebylo třeba útěku, páč ve své vzteklosti zapomněl na jednu celkem důležitou věc.

Důvod mé nebojácnosti byl prostý. Z proštudovaných map jsem moc dobře věděl, že Grenna, země drakobijců, a Pëtal, území nejslavnějších jezdců a draků, sdílí druhou nejdelší hranici. Ta první je s bezejmennou zemí Tristana, ale to je jen bokem.

Bylo už od začátku jasné, že tyto dvě provincie spolu nemůžou pro nic za nic vycházet dobře, a tak se první kralevic Pëtalského údolí rozhodl udělat prevenci proti útoku na rozrůstající se domov šupinatých plazů.

Proto, za pomoci dalších několika království, kterým za odměnu slíbil mír, společnými kouzelnými silami draků postavili neviditelnou zeď, která chrání až doposud Pëtalský vstupe do nitra dračí krajiny před jejich největšími nepřáteli.

To byl ten podmět, jenž mě dotunil sem co nejrychleji uhánět. Drakobijci nesmí vstoupit na toto území a ani na něj útočit. Proto teď byl také šíp Starého Weina při doteku s hranicemi okamžitě spálen.

,,Být tebou si dávám pozor. Moc dobře víš, že jestli to ještě parkrát zkusíš, přijede sem pohraniční stráž a ta si nebere žádné servítky,'' popošel jsem k mému hřebci a srovnal mu sedlo, které jsem poté konečně pečlivě upevnil.

Věnoval jsem jim poslení úsměv, než jsem se vyhoupl na hřbet Onyxe a pobídl ho k pomalému kroku.

,,Ještě se uvidíme,'' zaslechl jsem.

,,Popravdě doufám, že už ta chvíle nikdy nenastane,'' nechal jsem jim po vzduchu poslat poslední jízlivou poznámku a kráčel jsem do lesů s nadějí, že do příštího dne budu konečně v zemi zaslíbené.

-----------------------------

906 slov

Adios