Dračí Duše [YAOI]

• 9 •

Potíže

  ♦♦♦

Klasicky - Matteo

Kurzíva s oddělením (♦♦♦)- Děj mimo Mattea - neví o něm

Kurzíva - Myšlenkový rozhovor  

  ♦♦♦  

Delším krokem jsme vcházeli dřevěnou bránou, kterou tvořili tři sloupy a zdobil je houpavý nápis 'Vítejte v Ebetsu'. I když byla tma, bylo poznal, že lidé si tu spokojeně žijí řadu let. Vesnička uprostřed lesa, všude políčka, stáje, hezké náměstíčko a dokonce i malá ubytovna s hospůdkou. I přes jasnou vlídnost lidu, zdravících pokaždé, když mě spatřili, jsem se neodhodlal stáhnout kápi. Onyx už čumákem bloudil po zemi, aby snědl každé stébélko sena, co muselo předtím popadat z vozu se sklizní. Přejel jsem k budově v barvě poledních mraků zdobené dubovými trámy. U uvaziště s vodou a trochou sena jsem zanechal svého oře a vydal se nenápadnou chůzí dovnitř. 

Nemohl jsem vzbudit tolik pozornosti, což se mi mezi hromadou postarších opilců také povedlo. Přešel jsem k baru a i to bylo přes taneční parket obtížné. Nevěděl jsem sic, co je za den, ale zde to musel být čas pořádání večírků, oslav nebo byl nějaký jejich svátek. Pivo a chlast tekl proudem. Pár lidí se na mě nalepilo za účelem si užít. Kdyby nebyli v podnapilém stavu, tak bych si to nedovolil, avšak teď jsem je mohl s klidem odstrčit a naštěstí to nebrali jako výzvu k bitce. ,,Dobrý večer, sháním pokoj na jednu noc a místo ve stáji pro mého koně'' řekl jsem zcela jasně. Hospodyně se ani nedivila, že za ní přišel záhadný muž se jí zeptat na ubytovaní. Takových to podivínů sem muselo přicházet na zábavu hodně. ,,Bohužel vše je plné. Tyto dny tu máme svátky úrody, takže sem přišlo hodně lidí z okolních vesnic. Jediné, co vám můžu nabídnout, je box v naší stáji a jídlo, které dáváme zdarma'' mile řekla a už se otáčela. ,,Dobrá tedy, beru, kolik budu muset platit?'' Optal jsem se. ,,dva stříbrňáky'' povzdechla si. Měla o těchto oslavách hodně na pilno. ,,Vezmu si ještě jeden chleba, pokud dovolíte'' slušně jsem požádal o nějaké jídlo. 

Mé přání mi vyplnila a já ji na pultu nechal 3 zlaťáky. Peníze jsem ani už tak nepotřeboval. I když jsem se hned po tom otočil a protahoval se mezi rozjařenými lidmi, věděl jsem, že se překvapeně ohlížela za mnou, když spatřila mou platbu. Pro sebe jsem se usmál a sešel kamenné schody až k Onyxovi. Když jsem ho odvazoval a u toho hladil po krku, uslyšel jsem za sebou hlas. ,,Štědrý muži! Dal jste mi víc, než si za naše služby zasloužíme, nepřehmátl jste se?'' optala se. Já se uchechtl a otočil se. ,,Jste milá slečna, užijte je pro svoje dobro. Mám ještě jednu otázečku'' dodal jsem. ,,Poslouchám'' odpověděla a opřela se o dřevěné schodové zábradlí. ,,Kde tu najdu knihovnu?'' vyslovil jsem svou otázku zřetelně, že by nás i osoby u prvních stolů uvnitř přes otevřené dveře mohli slyšet. ,,Na náměstí je velká dřevěná budova. Poznáte ji podle černé věžičky se zvonem. Slouží i jako radnice'' poradila mi. ,,Vřele děkuji slečno'' dál už jsem se neotáčel a vedl svého koně. 

Za jeho zády se dívka červenala. Když zmizel za rohem, mohli jste vidět jen její vlasy, jak mizí mezi dveřmi.

  ♦♦♦

Hned za hlučnou hospůdkou se tyčily vskutku ohromné stáje. Jen, co si koně v ostatních stáních všimli příchodu nového hosta, mohli jste spatřit, jak jejich hlavy v různých barvách vykukovaly z otevřených horních dvířek. Bylo tu hodně plemen, avšak žádný z koní nebyl tak mohutný jako Onyx. Vybral jsem si jeden z posledních boxů, kde bylo místo. Vedle nás stál nádherný tmavý hnědák a noc z něho dělala ještě tmavšího koně. Povolil jsem páčku u dveří a s vrzáním se poloviční dveře otevřely. Onyx už byl sám naučení na ten to program, takže jsem ho do boxu ani nemusel vodit a on tam automaticky zašel. Vešel jsem do jeho příbytku. Nejdříve jsem mu odepnul řemínky u uzdy, která povolila a já ji mohl sundat. Tu jsem potom zanesl ke korytu se studnou uprostřed nádvoří se stájemi. Udidlo jsem umyl od veškerých zbytků trávy a ostatní potravy. Pak už jsem se vrátil zpět k Onyxovi, který si spokojeně přežvykoval kusy sena v hubě. Sundal jsem i sedlo a přehodil ho na nástavec u boxu. Na háček jsem také zavěsil uzdečku. Ještě jsem mu doplnil vědro v boxe, než jsem se rozhodl si něco zjistit. Na chvíli jsem si sundal kápi, jelikož tu nikdo kromě několika párů tmavých koňských očí nebyl. Pohladil jsem Onyxe po hřbetu nosu. ,,Hned jsem zpátky'' šeptl jsem a nasadil si kapuci.