Dračí Duše [YAOI]

• 30 •

Onyx

♦♦♦

Klasicky - Matteo

Oddělení ♦♦♦ - Děj mimo/posun času

Kurzíva - Myšlenkový rozhovor

♦♦♦

Potichu jsem se plížil tichými chodbami království. Sic všude byli stráže, avšak těm jsem řekl, že jdu zkontrolovat zranění draků a jejich jezdců, kteří si způsobili fyzickou újmu na jednom z výletů do boje.

Jen přikývli. Dál se o nic jiného nestarali a nadále se svým kopím procházeli královským hradem. Já se vydal přes prašné nádvoří až ke stájím, kde sem tam ještě svítilo pár pochodní, takže jsem se nemusel bát, že neuvidím ani na krok.

Po příchodu roubenými dveřmi mě jako první přivítala vůně sena a koní. A dokonce i pár jedinců, kteří nedřímali, vystrčili hlavu směrem do uličky a zastříhali ušima.

Jeden z nich navíc i zaržál. Na to jsem ukázal gesto 'buď potichu' jako bych si naivně myslel, že mě snad poslechne.

Dál už byl slyšet jen můj klapot bot, když jsem hledal jeden konkrétní box . Taktéž šustění slámy, jak se ostatní lichokopytníci otáčeli nebo nervózně přešlapovali, se ozývalo stájemi.

Přeci jen - kdo by nebyl odvařený z toho, když je v noci přepadně nějaký vandrák, kterého neznají a navíc ani nemá na první pohled nic dobrého k jídlu.

Až na jedněch z posledních dveří jsem uviděl čtyřmístné jméno, které jsem tak moc hledal.

,,Hej, Onyxi,'' šeptl jsem , ,,Vstávej, potřebuji tě,'' otočil jsem zápatkou a zapadl přímo k němu.

Onyx, šedivo zlatavý hřebec, si polehával na zemi a nezaujatě mě sledoval. Jeho zářivá očka se na Mattea osobě jen na chvíli pozastavila, ale poté oř obrátil hlavu kamsi do druhého rohu boxu.

,,Noták, tažánku můj, zvedni tu svou zadnici, ať tě můžu osedlat,'' poplácal jsem ho po zádi. Několikrát jsem na něj zamlaskal a konečně se postavil na své rousnaté nožky.

Oklepal ze sebe stébla slámy, která se na něj při spánku přilepila a začal mě svými nozdrami prohledávat. Kapsu po kapse. Několikrát jsem ho odstrčil, ale byl neoblomný.

,,Dobrá, dobrá,'' sáhl jsem do hábitu a vytáhl kousek mrkve, kterou jsem si ''obstaral'' předtím. Napnul jsem dlaň a jen co jsem to udělal, měkké pysky si vyhledaly svou pochoutku.

Z držadla vedle dveří od boxu jsem vzal Onyxe sedlo. Vykouzlilo mi to úsměv na tváři, když jsem viděl, že mu nechali to pečlivě elfsky vyřezávané, se kterým jsem cestoval až sem. Ellen by byla ráda, kdyby to věděla.

S velkou námahou jsem tu koženou věc vyhodil jemu na hřbet a nechal ji spadnout na připravenou deku. Grošáček se ošil, avšak sedlo stále drželo.

Dvěma řemeny jsem utáhl podbřišník, aby má cesta byla pohodlná a bezpečná. Neměl jsem v plánu někde padat.

Teď už zbývala jen uzda. To byl jiný oříšek, protože z předchozích zkušeností jsem věděl, že si ji jen tak nasadit nenechá a bude zvedat hlavu obdobně vysoko.

Tentokrát jsem však panikařil kvůli jiné věci. Kdesi dál od nás jsem uslyšel drsný zvuk, jak něčí podrážka drtila malé kamínky štěrku.

Někdo se sem blížil.

--------------------

Omlouvám se za krátkou kapitolu, avšak měla jsem velmi nabitý týden ^^ ♡ prostě snad bude delší a lepší

Také chci poděkovat všem, kteří to vydrželi až sem, do třicáté kapitoly a i přes mé usekávání kapitol a zahánění hlavních postav do špatných situací, mi dáváte kladnou odpověď na tento příběh a hlavně, vás to baví ♡

535 slov

Adios