Dračí Duše [YAOI]

• 39 •

Skrýš

♦♦♦

Klasicky - Matteo

Oddělení ♦♦♦ - Děj mimo/posun času

Kurzíva - Myšlenkový rozhovor

♦♦♦

Už jsem přeskakoval tolik spadlých stromů, že už jsem je ani sám nedokázal na prstech spočítat. Sem tam jsem zavolal jeho jméno, ale myslím si, že on má určitě teď lepší věci na práci, než jít za svým pánem.

,,Onyxi!'' pokoušel jsem štěstí snad poněkolikáté. Avšak nic se nestalo. Žádné zařechtání ani šustnutí v keřích, prostě nic.

Neobával jsem se, že by ho něco sežralo. I pořádný drak by s koněm měl problémy. Spíš jsem měl strach, že mi ho někdo šlohnul za zády.

Můj hřebec by snad s nikým cizím dobrovolně nešel. Teda pokud by neměl úplatek v podobě jídla.

Už jsem toho měl dost. Chodil jsem v kruzích a i klacky na zemi se zdály, že jsou všude stejné.

Až potom, pod úpatím hor, se zaleskla srst mohutného zvířete.

V klidu si vychutnával seno, které zbylo nejspíš z hnízd bájných gryfů. Ti zde žili sic v malém počtu, ale i tak bude nějaká šance, že na ně při stoupání narazíme.

O to jsem se teď nebál. Hnízdo bylo bez skořap, což naznačovalo, že mláďata tu již nejsou a tím pádem ani agresivní mamina.

Onyxe žádné možné nebezpečí nezajímalo. Za to chutná seschlá tráva ano.

Mohl bych ho pokárat, ale nejspíš by to nechápal. Navíc jsem ho nemohl obviňovat za to, že měl potřebu se najíst něčeho lepšího, než obyčejné trávy.

,,Aspoň jsem tě našel před večerem. Rozděláme oheň,'' mluvil jsem na něj, i přes to, že mi nerozumněl.

Asi mi chyběla jistá lidská společnost. Začínal jsem trpět samomluvou. Alespoň, že jsem tu měl Onyxe.

Až teď jsem se pořádně rozhlédl. Začátek hor byl sic strmý, ale poté už se svah nezdál tak kolmý, jak to zprvu vypadalo.

Navíc pár desítek metrů ode mne jsem zahlédl jeskyni. Slunce už se schovávalo za vrcholkem hor, takže se to hodilo.

Onyxe jsem tentokrát přivázal ke stromu. Nejdříve zíral nespokojeně, ale po tom, co jsem mu donesl kupku sena, se jeho názor na věc změnil a v klidu začal přežvykovat.

Já donesl pár větších kamenů doprostřed jeskyně a utvořil kruh, jakožto základ na oheň. Teď jen zbývalo najít něco, co by bylo k pozření pro mně.

Bez zbytečných věcí jsem se pouze s nožem vydal zpět k pytláckým okům a doufal jsem, že se neztratím.

♦♦♦

Leo byl rozčilený. Možná to nebylo mířené na Darrena, jelikož on to myslel dobře, že ho chtěl ochránit před jeho rodinou.

Sám cítil, že by se blonďákovi měl jít omluvit, ale on nebyl takový. Prominutí se v jeho dětství ani nesmělo namítat. Co se stalo, za to se platí.

A tak si řekl, že vyrazí na cestu rovnou teď. Byl celkem zvědavý, co udělá Matteo, až ho uvidí. Uteče?

No byl si jistý, že s otevřenou náručí ho rozhodně nepřivítá.