Dračí Duše [YAOI]

• 48 •

Hon na monstrum

♦♦♦

Klasicky - Matteo

Oddělení ♦♦♦ - Děj mimo/posun času

Kurzíva - Myšlenkový rozhovor

♦♦♦

Dopad kapek bylo jedinné, co jsem v cele slyšel. Bylo to jako odbíjení hodin smrti. Můj život se měnil stejně, jako má podoba.

Nevěděl jsem, jak dlouho jsem na tom místě setrval. Bylo to několik hodin, možná i desítka. Byl jsem si však jistý, že z téhle špinavé díry mě nikdo nevytáhne.

Jak rychle se na špinavých dlažebních kostkách vytvářely větší a větší kaluže, tak se na mých zádech tvořila čím dál tím obsáhlejší plocha šupin. Cítil jsem to a zároveň se ztrácel v pocitu plném zlosti a nekontrolovatelnosti. Zapomínal jsem. Pomalu ale jistě se z mé mysli vymazaly důležité věci.

Ve chvíli, kdy se na chodbě rozsvítila pochodeň a dopady nohou se ozývaly chodbou za dveřmi, mi přeplo. Neměl jsem téměř žádnou kontrolu nad svým tělem.

Jen co se se skřípáním otevřely dveře, škubl jsem sebou.

,,Zvedačka, na povel krále máš dostat okov-"

Nedořekl to. Z mého pohledu jsem zahlédl jen rudou skvrnu. Vše jsem pouze viděl a dalšímu činění té příšery jsem nemohl zabránit.

Rozeběhl jsem se. Minul jsem nespočet cel a překvapených vězňů v nich, než jsem se dostal ke schodům. Ani žádné dveře mi v tom nezabránily. Byl jsem venku a mohl jsem konečně dokonat svou cestu.

S mým objevením na ullici mezi občany Pëtalu se taktéž zjevilo pár stráží. Jen, co mne spozorovali, obrátili se a někoho bránili.

Byl to nejspíš král, co se přišel podívat na rozruch před jeho panstvím. Mezi leslými helmami jsem ho však nezahlédl.

Sám si to způsobil. Neměl mě zavírat.

Musíš odjet, Matteo, našeptával hlas v mé hlavě.

Píchlo mě u srdce. Přišel jsem alespoň trochu ke smyslům. Za tu dobu se počet královské gardy až ztrojnásobil a houf vystrašených poddaných se sklidil do svých domovů.

Uteč.

Rozhlédl jsem se. Musím být blázen, když slyším hlas.

Bojoval jsem. Bránil jsem se, abych si alespoň na nějaký ten čas opět zanechal svou podstatu. Souboj gladiátora s neskutečně mocným zvířetem v sobě byl na první pohled prohraný.

Když v tom jsem ho uviděl. Dívali jsme si do očí, jako by okolní svět vůbec neexistoval.

Tak já před ním utíkám a on si sem na pána přijde.

,,A-Alexio?'' šeptl jsem.

Odejdi, běž. Nechceš mu ublížit, že?

,,Ne, to bych mu nikdy neudělal,'' zamumlal jsem si jen pro své uši.

Otočil jsem se a rozeběhl se do stájí, kde jsem mezi ostatními tvory zahlédl svého hřebce. Mnoho grifů na mne upřelo oči a začali vyšilovat.

Onyx pozvedl hlavu. Též zakoulil očima jako ostatní a jeho uši mířily dopředu.

Přešel jsem k dveřím od boxu. Onyx se začal vzpínat a pobíhat ve slámě, co odlétavala od jeho mohutných kopyt. Srst se mu zlatavě leskla, avšak v jeho očích oheň vyhasl.