Dračí Duše [YAOI]

• 23 •

Zotavení

♦♦♦

Klasicky - Matteo

Oddělení ♦♦♦ - Děj mimo/posun času

Kurzíva - Myšlenkový rozhovor

♦♦♦

Minulost nezměníš, do budoucna nevidíš, ale přítomností žiješ. To se mi motalo hlavou, když jsem seděl na Aeris. Držel jsem se koleny šupinatého stvoření, sedíc kousek od Alexe.

Po tom, co mě přesvědčil, že brát si život na začátku nové části mého příběhu, je nesmysl a že tu jsou důvody, proč bych měl nadále chodit po tomto světě, jsem s ním nepromluvil. Sic na mě vrhal jakési zvláštní pohledy, ze kterých jsem pokaždé nevyčetl nic, avšak žádný slovní kontakt mezi námi neproběhl.

Proto jsem teď u něj byl v dostatečné vzdálenosti na to, abych i já na něj mohl dohlížet. Ne, že by to nějak potřeboval, avšak jeho noha přestala vypadat dobře, když se mu přes obvaz prosakovala krev.

Když mě svýma očima nekontroloval, tak jsem se já zoufale díval na jeho úraz. Ten útok musel broběhnout za pádu. Divil jsem se, že ještě dokázal chodit. Hodně jsem se o něj bál, jelikož jsem si myslel, že tam má znak jezdce, který jsem na něm doposud nespatřil.

Darren na vedlejším drakovi mi sice naznačoval, že se nemám o co strachovat, avšak moje myšlenky byly rozházené a měly jeden cíl - pomoci teď Alexiovi. I přesto, že jsme se oba neměli k mluvení.

♦♦♦

Přílet se konal krátce po večeru, kde už nebyl nikdo na nádvoří. Jen koně ve stáji zaržáli, jinak bylo ticho. Křídla našich draků trochu šustla a rozvířila po dopadnutí na zem víry prachu, které, než jsme seskočili z šupináčů, opět ustaly.

Leo byl mírně raněný. Sice jsme se moc neznali a navíc jsme se potkali při tak podivné události, avšak když se Alex rozešel sám kulhavými kroky nejspíše k sobě do pokoje v paláci, i on mi svýma tmavě zabarvenýma očima naznačil, že by nebylo nejlepší nechat ho o samotě.

Nazpět jsem se mírně pousmál a nechal za sebou dva jezdce se třemi draky, kteří se vydali opačným směrem ke stájím.

♦♦♦

Nebylo ho těžké dohnat. Ne, že bych se mu vysmíval, ale alespoň někdy jsem ho nemusel každou chvíli dobíhat.

Určitě věděl, že jsem za ním. Nestáčel pohled, utéci mi taky nemohl a ani odbít, protože jsem měl pádný důvod být s ním.

Nijak zvlášť nespolupracoval, když jsem ho z jedné strany podepřel.

,,Zvládl bych to...'' šeptl, když jsme vešli do dveří.

,,To tedy nezvládl,'' vyvedl jsem ho z omylu a nechal ho posadit se na postel. ,,Je pozdě večer. Služebné nech spát a nech mě ti to zašít,'' otočil jsem se a vyšel na chodbu.

Hořící pochodně osvětlovaly své okolí. Stačilo přejít o dvoje dveře dále, kde byly uskladněno pár zdravotních pomůcek, kdyby se vůdci tohoto království něco stalo. Na tác jsem pokládal tiše několik věcí, zavřel jsem dveře a vrátil se za králem.

Ten už si hověl jen ve spodním prádle v loži s nebesy. Hlavu měl mírně zakloněnou. A konečně jsem také zahlídl jeho znak, který měl v úrovni třísel. Viděl jsem sice jsem sice jen kousek, ale i to mi stačilo. Spíš mě teď zaujaly potůčky vody, jenž z něj stékaly.

Už když jsme sem šli, zdál se mi orosený, avšak dělal, jako by to nic nebylo.

,,Potíš se ze stresu. I noha se ti začíná třást,'' řekl jsema šel s jehlou k rozehřátému krbu, který tu jistě už dávno zapálily služebnice. Tam jsem tenký kov pomocí kleští ohříval pod žhavými kusy dřeva. Už jsem to dělal takto automaticky.

,,Už jsem toho zažil dost, ale nikdy bych nevěřil, co se stane za pouhý týden,'' vypustil z úst a stočil pohled ke mně.

,,Popravdě ani já bych to nečekal,'' přiznal jsem se a šel rovnou k němu, kde jsem položil jehlu do studené vody. Sice jsem věděl, že zdravotníci zde jsou na vysoké úrovni, ale desinfekci nikdy nepodceňuji, proto jsem jehlu rozpálil.

Chvíli bylo ticho. Já jsem mu odstranil obvaz, který už se jevil jen jako červená látka, a nechal jsem vzejít na povrch velký šrám, který se táhl od kolene až téměř po kotník. Bylo štěstí, že se nedostal níž, jinak by se Alexio na nohy možná už nikdy nepostavil.

Namočil jsem sněhobílý ručník, jenž jsem důkladně vyždímal, aby se do rány nedostala voda, a poté jsem opatrně spodní část končetiny omyl. Král sem tam syknul, když jsem přitlačil.

,,Omlouvám se, ale jinak to nejde,'' odložil jsem ručník a sám si utřel své ruce do čistého. ,,Teď se to budu snažit udělat co nejrychleji, abych napáchal co nejméně škody. Nečekej žádný pohodlí,'' obeznámil jsem ho.

,,Neboj, to ani nečekám,'' setřel si pot z čela a své bílé prameny si sčesal rukou dozadu.

,,Tohle zkousni. Zabrání to, aby ses nehryzl do jazyka. Věř mi, už jsem několikrát řešil prokousnutý jazyk u pacientů, které jsem šil,'' usmál jsem se. Možná proto, abych odlehčil atmosféru. ,,Navíc alespoň nevzbudíš ostatní... Teda doufám.''

,,Dobrá tedy,'' převzal si ode mne kus zmačkané látky, kterou zabalil do klubíčka a strčil si ji mezi zuby.

Já mezitím navlékl jehlu. V tom už mám mnoholetou praxi, takže mi to zabralo pár vteřin. Šití už bude horší. Je to předci král a já bych nechtěl vědět, co by mi jeho přátelé udělali, kdyby kvůli špatnému lékařskému umění přišel o nohu.

,,Odhaduji to na asi patnáct stehů a nebudu ti lhát, bude to bolet. Kdyby se to nedalo vydržet, stiskni mi ruku, nebo tak něco. Prostě mi dáš signál,'' ujasnil jsem mu to. On ani nekývl hlavou, jen mě jeho oči vybízely k tomu, abych udělal svou práci co nejlépe a nejšetrněji, jinak bych to nejspíš nepřežil.

,,Tak se dáme do toho,'' přiblížil jsem se jehlou k vrchní části a připravil se na první pich do živé tkáně.

Nádech a výdech.

-----------------------

939 slov

Adios