Dračí Duše [YAOI]

• 49 •

Sluneční paprsky

♦♦♦

Klasicky - Matteo

Oddělení ♦♦♦ - Děj mimo/posun času

Kurzíva - Myšlenkový rozhovor

♦♦♦

,,Musím jít za ním,'' řekl si Alexio pro sebe, když pocítil chlad na srdci po tom, co Matteo utekl pryč. Nečekal, že jako první, co uvidí po příletu, bude černovlásek s vystupujícími šupinami od krku. Bylo mu však jasné, že v jeho duši je to ještě horší, než si původně představoval.

Kéž by to věděl dříve. Kéž by ho nikam nepustil. Nemuselo se to stát.

Tu větu však zaslechly i jiné uši, než jen ty jeho a ze strany místních slyšel mnoho upozornění, že by neměl jít za tím monstrem.

,,Je to nebezpečné,'' říkali.

,,Neleťte, pane,'' říkali.

On však věděl, že musí. Musí udělat něco proto, aby Matteo mohl dál v poklidu žít po jeho boku.

,,Není to příšera, je to můj přítel,'' odbyl všechny s těmito slovy.

Písknutím si zavolal Aeris, která se do minuty i s postrojem objevila zpoza hradeb. Se zamračeným výrazem krále Pëtalu v zádech nasedl na dračici. Chvíli ještě postál na nádvoří a domlouval se s Aeris.

Když před necelou hodinou přiletěl, doloval z krále informace, co se vlastně stalo. Řekl mu, že ho dal zavřít do žaláře, aby ochránil lid. Alexio se tam tedy hned vydal, jenže po cestě narazil na udýchaného strážníka, který vypověděl, že zajatec utekl.

Byl v šoku, ale o to odhodlanější pro jeho záchranu.

Popravdě Alexio nevěděl, kam by měl letět. Když měl Matteo Saurona, bylo jednoduché ho vystopovat pomocí dračí řeči.

,,Vím, kam letět,'' špitla dračice a roztáhla křídla.

Alexio byl překvapen, avšak na nic dalšího se nevyptával. Neměli moc času, protože se stráže s griffiny začali shromažďovat za jeho zády.

Ovšem Alexio věděl, že s Aeris si může před nimi nějaký ten čas nahnat. Přeci jen měla vichčicovou podstatu a zde na severu bývá vítr obzvláště silný.

Na nic se nevyptával a pobídl hlasem draka k pohybu.

♦️♦️♦️

Jak bělovlásek předpokládal, síla vzduchu jim hrála do karet. Aeris by ani nemusela mávnout křídly, kdyby nespěchali na záchrannou misi Mattea.

Trvalo ještě nějakou chvíli, než se kruhovitě začali snášet na zem. Drápy se zabodly do země a Alexio seskočil ze sedla.

Nacházeli se hluboko v Pëtalském lese. Paprsky jen žřídkakdy dosáhly na stébla trávy a ani moc živočichů se zde nemihlo.

Alexio se po boku své dračice vydal mezi stromy do zapadlé jeskyně. Nevěděl, co ho čeká, ale jistota v očích Aeris ho uklidňovala, že to bude v pořádku.

Cesta byla příkrá a rozdrolená na miliony malých kamínků. Dopad štěrku pod sráz se hlučně ozýval v celém prostoru okolo.

Ozvěna však nevycházela jen od nich. Došli na úplný konec cesty, když uviděli most.