Dračí Duše [YAOI]

• 8 •

Cesta

♦♦♦

Klasicky - Matteo

Kurzíva s oddělením (♦♦♦)- Děj mimo Mattea - neví o něm

Kurzíva - Myšlenkový rozhovor  

  ♦♦♦  

Na mých teď už holých zádech visel jeden z goblinů, zatímco Onyx zapadával do čvachtající nevábné hmoty všude kolem. ,,Sakra!'' Vykřikl jsem. Ohavné stvoření jsem hodil přes hlavu na zem, kde jeho tělo zůstalo bezvládně ležet.  Běžel jsem k příteli, i přes skutečnost, že už se na mě vrhali další nevítaní. ,,Onyxi! Nevzdávej to!'' Křičel jsem. Ještě tu byla naděje. Z posledních sil jsem se dostal ke koni a hrábl do bahna, abych se dostal k tornám. Z té jsem se poslepu snažil vyštrachat moji jedinou nadějnou věc, která by mi mohla pomoci se zbavit těch zelených všiváků. Už se chtěli dostat i ke koni, aby mu pomohli se dostat víc dolů, avšak mně přálo štěstí dřív. Omamnou látku v balíčku jsem s výkřikem hodil za sebe. V okolí se rozpustil kouř. Všichni okolo usnuli a já si musel dát šátek přes pusu, abych tu za chvíli klidně nedřímal, mezi tím, co by Onyxovi koukaly sotva nozdry, až by šel na nebeské pastviny. Neměl jsem čas přemýšlet, co by bylo, kdyby bylo. Musel jsem jednat. ,,Vydrž chlapče'' pobídl jsem ho. V bahně jsem nahmatal otěže. ,,Pojď! honem!'' popoháněl jsem ho, ale hřebec se nepohnul. Už vyplýtval mnoho sil. Vážně takhle skončí? Pohřbený v bažinách, jen kvůli mně?

Šel jsem na to jinak. Nádech a výdech. Podíval jsem se na své ruce, zavřel oči a soustředil se. Představil jsem si zelené louky, které jako by protínala modravá zářivá obloha. Sauronovy oči. Přesně takovou měly barvu. ,,Stromy, pomozte... prosím'' zaklel jsem. Ruce jsem držel u země a provázky z mých rukou se proplétaly s uschlými travinami v okolí, než si našly cestu ke kořenům odumřelých stromů. Jejich větve se začaly zelenat a prodlužovat. Dokonce na nich byly náznaky zelených lístků, jenž rostly o několik centimetrů během jednoho mrknutí. Dřevnaté pružné větývky se vpily do bahna jako hadi a obmotávaly Onyxe. Ten se pod jejich dotyky zatřásl. Přeci jen měl ještě nějaký ten pud sebezáchovy a sem tam sebou škubl. Už jsem cítil, že mi moc síly nezbývá. Nevěděl jsem, jak jsem to dokázal. Když jsem se v předešlých dnech pokoušel o určitá kouzla, byla tam bariéra, jež nešlo prolomit. Avšak dnes jsem našel skulinku. Možná mám omezená kouzla podle určitých měřítek a náročností. Muselo to nějak souviset s tím zakletím. 

Odtrhl jsem své zašpiněné ruce od promáčeného jílu pode mnou. Onyx už stál na všech čtyřech kopytech. Stále se třásl a nervózně se ošíval. Bylo na první pohled zřejmé, že po tomto děsivém zážitku není a nebude ve své kůži. Nehodlal jsem riskovat, že se mi někde vytrhne nebo se zastaví v nevhodnou chvíli. Hladil jsem ho po krku, který se každou chvílí napínal a zase uvolňoval, a vedl ho zpět po našich dřívějších stopách, vedoucích do nebezpečných rašelinišť. Na dřívěji bílé rousy se chytaly trnky a různé jiné větvičky. Pozorně jsme pozorovali říši kolem.

Bylo něco kolem poledne a my se v parnu prodírali hustým lesem. Už jsem to chtěl vzdát a na chvíli si sednout, ale zahlédl jsem něco, co mě zaujalo. Vážky. Pro někoho ošklivá stvořeníčka s čtyřmi křídly, pro mě záchrana. ,,Onyxi pojď!'' pobídl jsem ho zataháním za otěže, aby se vydal za mnou. Teď dokonce i klusal. Kvákání žab mě jen utvrdilo v tom, že se mi tohle opravdu nezdá. ,,Voda!'' vykřikl jsem nadšeně. Něž jsem se ale rozeběhl do průzračné říčky plně rybiček, odsedlal jsem Onyxe. On potřeboval také řádně vyčistil. Nechal jsem mu uzdečku a doslova ho odtáhl do vody, i když se nejprve ostýchal. Já si vysvlékl oblečení a doufal jsem, že tu momentálně někdo nešmíruje v křoví. Před koněm jsem se alespoň stydět nemusel.