Dračí Duše [YAOI]

• 19 •

Záchrana

♦♦♦

Klasicky - Matteo

Kurzíva s oddělením (♦♦♦)- Děj mimo

Kurzíva - Myšlenkový rozhovor

♦♦♦

Přes noc jsem neměl dobrý pocit. Jakoby se mělo stát něco zlého a ne příliš dobrého... i když jsem si to nejdříve spojoval s tím, že po tom incidentu s matčinou duší mám rozhozené myšlenky a nedávalo mi to jen tak spát, i tak jsem uvažoval nad jinými možnostmi.

Celé ráno jsem nad tím přemýšlel. Sníst snídani mi trvalo tak dvakrát déle. Ten pocit jsem měl i před tím, než se vylíhl Sauron, či než jsem šel do války.

Ani Darren za mnou dnes nepřišel. Vlastně tu bylo úplně pusto. I když bylo brzo ráno, byl jsem zvyklý, že v našem království se vždy a všude něco dělo. Zde jsem ale slyšel jsem šelestění větru, který se opíral do okolních stromů v ohradách.

I bez svolení mého opatrovníka jsem se tedy vydal dělat to, co už včera. Po průchodu zdobené chodby jsem otevřel mohutné dveře a dal se do obohacování mého vědění.

Stále jsem nemohl najít pravý spis, kde by se psalo o spojení se vzácnými draky, když jsou daleko od jezdce. Očima jsem přejížděl po nažloutlých stránkách zbývajících knih ležících na stole. Chvilkami už jsem to zdával, jelikož číst většinu naškrábaných spisů bylo namáhavé, ale něco mě hnalo kupředu. Možná pocit strachu, že se něco nepěkného děje....

♦♦♦

Čím dál více se mi zdálo, že sni teď nenaleznu žádnou možnost, jak se se Sauronem spojit. Až okolo poledne se stal konečně zázrak. Málem jsem z té informace spadl ze židle. Konečně jsem našel to, po čem jsem toužil.

,,Mám to!'' radostně jsem vyskočil na nohy. Už jsem se dozvěděl to, po čem jsem prahnul od doby mého osamocení v jeskyni.

,,Darrene!'' pokřikoval jsem po pusté chodbě. Nikde však ani hlásek. Věděl jsem, že když se ho budu snažit někde venku nalézt, dostanu potom pořádně seřváno, že ruším svůj nařízený klidový stav. Ale teď mým tělem probíhal radostný a nervózní třas, který jen dokazoval, že nějaký slib ležení a nicnedělaní je mi momentálně někde.

,,Notak,'' zastěžoval jsem si, když jsem prošel celý dvůr a okolí. Potom mě však napadla ještě jedna možnost, kde by mohl být. Kdyby mi zde neudělal nedávno obchůzku, tak bych momentálně netušil, kam jít. Avšak stáje se zdáli jako dokonalé místo, kam si v poledne zajít a strávit nějaký ten čas s draky.

Otevřel jsem dveře, které byly mnohokrát větší, než například ty, co vedli do mého pokoje. Bylo to kvůli drakům, jelikož ti se do dveří ''lidských rozměrů'' jaksi nevešli.

Neměl jsem ponětí, kam ve stájích jít. Viděl jsem mnoho dračích hnízd. Jejich obyvatelé dřímali, zatímco já jsem se neslyšně potloukal po maštali.

Pro představu - tato ... nebyla jako obyčejná koňská. Vzato to tu vypadalo jako ve vydlabané jeskyni. Mohutné jeskyni. Každý drak měl sídlo jinde. Nekteří si lehávali ve větších výškách jiní zase níže v hnízdech. Museli se mít opravdu dobře.

Avšak musel jsem přestat rozjímat nad krásou práce neznámé osoby, co toto stvořila, a jít se dál dívat po někom jiném.

Pár draků jen zvedlo hlavu mým směrem. Toho jsem si nevšímal a šel dál. Až když jsem došel konečně ke konci, kde se nacházel výdruhý východ, zpozoroval jsem hnědě šupinatého plaza, co si nevšímaje mě lenošil. Poznal jsem v něm Zorrana.