Dračí Duše [YAOI]

• 32 •

Nocování

♦♦♦

Klasicky - Matteo

Oddělení ♦♦♦ - Děj mimo/posun času

Kurzíva - Myšlenkový rozhovor

♦♦♦

Pár set metrů jsem Onyxe ještě nechal cválat v rychlém tempu, ale nakonec jsem zpomalil přes svižný klus až do kroku. Od nozder mého oře stoupaly bílé obláčky, způsobené ochlazením. V tak pozdních nočních hodinách jsem se mu ani nedivil, protože i přesto, že jsem na sobě měl vrstvu oblečení, jsem cítil svou husí kůži.

Měl jsem přes sebe přehozený tmavozelený hábit, který jsem našel viset ve skříni. Nerad bych byl, kdyby mě někdo na první pohled poznal. Možná bych ho ani na maskování nepotřeboval, ale nechtěl jsem Alexia podcenit - mohl by vyslat hlídky, jako to udělal předtím.

Chtě nechtě jsem se několikrát ohlížel za sebe. Možná bych se mohl ještě teď otočit, vrátit se, zamazat stopy a dělat, jako by se nic nestalo. Jenže když jsem o tom tak přemýšlel, bylo na to moc pozdě. Byl jsem stoprocentě rozhodnutý, že vůdce z Pëtalu najdu a dostanu z něj pravdu o celé té maškarádě.

Starobylá lucerna, zaháknutá na sedle, vydávala odrážlivý zvuk kovové rukojetě, který mimo kroků Onyxe jako jedinný přehlušoval tajemnosti hlubokého lesa, kam jsme vstoupili. Nebylo na něm nic zvláštního, až na pár desítek očí, co nás pozorovaly ze stromů a ostatní flory kolem.

Moc přívětivé mi to tu nepřipadalo, avšak věděl sem, že kdyby na mě teď nějaká zvěř zaútočila, ani by neměli možnost mi nijak ublížit - měl jsem svého koně, který byl mohutný a rychlý a plachou zvěř by pro něj byla hračka zahnat.

Moc druhů větší zvěře tu nežilo. I když jsem teď byl několik tisíc kroků od bran Fëy, živí tvorové, kteří tu do vystavění hradeb království žili, se od lidí vzdálili co nejvíce mohli. Byla to totiž velká hrozba, když se do jejich území nastěhovali ti, kteří doposud stojí na vrcholku potravního řetězce.

Měl jsem naplánováno pochodovat dva dny s jednou přestávkou na odpočinek. Šel jsem také na úplně druhou stranu, než se nacházelo bývalé království Tristana. Nechtěl jsem riskovat, že bych ho potkal. Sice bych možná tak přelstil Alexia, který by mě už nenašel, ale taktéž bych mohl spadnout do spárů věznitele.

Můj selský rozum mi radil, abych se nejdříve porozhlédl kolem, jestli tu opravdu někdo nehlídá přístupové cesty do celého území. Což o to - sám jsem tomu nevěřil.

Fëa byla už ode dávna velmi mírumilovná země, přijímající všechny příchozí s otevřenou náručí. No od dob, kdy se podle pověstí dostali do šarvátky s drakobijci ze severozápadu, si dávali větší pozor, koho si pouští k tělu.

Přesně jejich směrem jsem šel. S mým vědomím, že drakobijci hodlají zabít každého draka, kterého svýma typickýma tmavýma očima spatří. Já měl v této hře na kočku a myš výhodu - můj drak dřímal v mém těle, jenže ti od jezdců měli tělesnou podobu a tím pádem by své šupinaté polovičky ohrozili.

Měl jsem to nadmíru dobře vymyšlené. Teď jen zbývalo se do ničeho špatného nenamočit a mohl si klidně projít až do zaslíbené země, která mu měla pomoci získat svého přítele zpět.

Když už jsem slyšel přibližující divokou řeku, jež nesla jméno Kersta, zpozornil jsem. Při pohledu na její oblé kameny jsem si na chvíli vzpomněl, jak jsem se na ni při útěku z války díval z hřbetu Saurona. To její vlnky mi utkvěly v paměti, jako tlustá čára za minulostí, kdy jsem byl vězněn.