Boy's Dream

Napětí ve vzduchu

Ráno jsem se díky pavoučím schopnostem probudil včas. Baterka na mobilu mi přes noc umřela, takže mi nezvonil budík. Naštěstí jsem pořád první hodinu stíhal. Už jsem si ale nestíhal nabít mobil.

Do školy jsem doběhl se zvoněním. Naštěstí mě znovu podržely mé schopnosti, protože jinak bych teprve zatáčel na rohu bloku. 

Ned už na mě čekal ve třídě a bylo na něm vidět, že si oddechl, jakmile mě uviděl. Ani se mu nedivím. Ani jeden z nás nenávidí, když jsme celý den ve škole sami. Jsme pak mnohem lepší cíl pro někoho, jako je Flash a jeho partička. Jiné kamarády nemáme.

"Kde jsi byl?" zeptal se mě hned, co jsem dosedl. Rychle jsem si z tašky vyndaval učení a snažil jsem se popadnout dech.

"Ne-nezvonil mi bu-budík," odpověděl jsem mu hned, jak jsem toho byl schopný. Učitelka pořád nešla, takže nás nemohla okřiknout. 

Moje naděje na to, že budeme mít volnou hodinu, umřela hned, jakmile se naše třídní objevila ve dveřích a vešla dovnitř. Co bylo zvláštní bylo to, jak moc se usmívala. Takhle moc se ona nikdy neusmívá. Ona se vlastně nikdy neusmívá. 

"Nede? Já spím?" šeptl jsem směrem k mému kamarádovi. Ten celý vyděšený zakroutil hlavou. Nikdo ze třídy nechápal proměnu naší učitelky. Úplně štěstím zářila.

"Mám pro vás skvělou novinu," řekla nadšeně hned, co došla ke katedře. Naše učitelka, která je vždy přísná, nechápe vtipy a nikdy se neusměje, právě z něčeho byla nadšená? To všichni propadáme, nebo co ji tak potěšilo?

"Máme nového učitele tělocviku. Nebudu vám kazit překvapení, takže si na něj počkejte," začala a úplně se rozplývala. Teď už jsem si opravdu myslel, že se mnou sekne.

"Zdá se mi to, nebo je fakt zamilovaná?" znovu jsem otravoval Neda. Ten měl rozšířené zorničky a trvalo mu několik vteřin, než mi odpověděl.

"Kámo, ta je v tom až po uši," vydechl. 

Pořád nadšená učitelka začala učit a dnes místo pětek rozdávala jedničky. Neřekl jsem jediné slovo, ale i tak jsem nějaké dostal. To mi rozhodně zlepší průměr a budu moct jet na exkurzi do Evropy.

Hodina skončila nějak brzy. Učitelka odešla a celou třídou se rozlétl šum. Všichni začali řešit, kdo musí být ten záhadný učitel, když je z něho úča úplně hotová. Já jsem to raději neřešil a přemýšlel jsem, co budu dělat dneska odpoledne.

"Včera dobrý?" přerušil mě z myšlenek Ned. Na chvilku jsem se zamyslel, o čem to mluvil.

"Co?" stejně jsem se zeptal, protože jsem na nic nepřišel. Opravdu mě zajímalo, na co se ptá.

"No u Starka. Byl s tím v pohodě?" zeptal se mě a já jsem se zasekl. Uvědomil jsem si, že ani nevím, jestli mi něco napsal. 

"Nevím," pokrčil jsem rameny, i když jsem měl srdce až v krku. Tohle jsem opravdu podělal. Včera jsem se tam neukázal, lhal jsem a pak jsem ani nezjistil, jestli mi něco odpověděl.

Ned to naštěstí nijak neřešil, takže jsem se mohl dál v tajnosti bát o svůj život. Dnes odpoledne dostanu určitě seřváno. Rozhodně ne od pana Starka. Toho jsem viděl naposledy před dvěma měsíci. Ale nějaký jeho zaměstnanec se na mně určitě vyřádí.

Zbytek školy ubíhal neskutečně pomalu. Dost jsem se divil, že jsem to vůbec přežil. Každou minutou jsem byl víc a víc nervózní. Bál jsem se odpolední stáže. Nebylo to poprvé, co jsem na poslední chvíli nepřišel. Většinou to bylo ty dny, kdy si mě odchytil Flash a jeho partička. Ale také jsem za to vždycky dostal pěknou přednášku. A pokaždé to bylo horší a horší.

"Budeš jíst tu tyčinku?" probral mě Ned z přemýšlení. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Ani jsem si neuvědomil, že jsme si šli pro oběd a poté jsme si sedli ke stolu.

"Ehm... Ne," řekl jsem po chvíli, když jsem si uvědomil, že na mě vlastně mluvil. Celý tác s jídlem jsem k němu posunul a on se na můj oběd okamžitě vrhl. Žaludek jsem měl jako na vodě a můj pavoučí smysl mi říkal, že se dnes stane něco hodně špatného. 

Díval jsem se všude kolem sebe a z každé strany jsem čekal nebezpečí. Takhle paranoidně jsem se už dlouho nechoval. Bál jsem se čím dál tím víc.

"Hej? Jsi v pohodě?" zeptal se mě Ned, který měl celou pusu od sušenky. Jen jsem přikývl a pokusil jsem se falešně usmát. Moc mi to nešlo. Nikdy mi tohle nešlo. 

"Když myslíš," pokrčil rameny a dál se cpal. Povzdechl jsem si a přál jsem si utéct. Bylo jen štěstí, že už mi pro dnešek škola skončila. Nedokázal bych sedět v lavici a neustále zatínat všechny svaly v těle.

Počkal jsem, než můj nejlepší kamarád dojedl svůj i můj oběd. Společně jsme se chtěli vydat ven ze školy, když si kolem nás stouplo tak sedm lidí. Mezi nimi nebyl nikdo jiný, než ten dement Flash.

"Kam jdeš? Hele! Pínis Parker chce někam jít!" začal křičet velitel celé partičky.

"Flashi, nech mě jít," zavrčel jsem, ale tím jsem docílil jen to, že jsem dostal ránu do břicha. Sotva jsem se držel na nohou. Tak hrozně mě štvalo, že jsem mu tu ránu nemohl vykrýt. Byl tak lehce předvídatelný...

"Máš štěstí, že na tebe nemám čas. Ale zítra se těš," ošklivě se zasmál můj nejhorší spolužák a celá jeho parta odešla. Ned byl hned u mě a starostlivě si mě prohlížel.

"Jsi v pohodě?" zeptal se mě a já automaticky zakýval hlavou. Čím blíže jsme byli u východu ze školy, tím více jsem panikařil. Bylo mi jasné, že dnes se stane něco opravdu strašného. 

Mé obavy se potvrdily, když na parkoviště přijelo to nejluxusnější auto, které kdy nějaký žák této školy viděl. Otevřely se dveře a díky poznávací značce, na které bylo napsané 'Stark,' jsem okamžitě věděl, pro koho auto přijelo.