Boy's Dream

Okno

Tony

Zdálo se, že to pochopil. Ruce z mého poklopce zmizely a já jsem si dost oddychl. Místo toho ale na zem zavítaly jeho kalhoty. 

"Tak-tak jsem to... Ne-nemyslel," znovu jsem mu řekl a chtěl jsem se z polibku oddálit. Ale on více zapojil jazyk a na pár vteřin jsem znovu nevnímal nic jiného, než jeho. Teď, když měl na sobě jen spodní prádlo, to bylo mnohem těžší. Naštěstí se mi z toho podařilo dostat.

"Pře-přestaň. Ne-nemůžeme," zoufal jsem si a věděl jsem, že se tomu brzy poddám. Naštěstí to pochopil. Odtrhl se ode mě a odstrčil mě od sebe. Vypadal tak moc ublíženě, že se mě to málem dotklo. 

Okamžitě jsem věděl, že jsem znovu udělal chybu. Tentokrát ještě větší, než předtím. Naštěstí jsem v čas přestal. Jediný důvod, proč už tady neheká, je to, že se takhle chová kvůli alkoholu. Vím moc dobře, že mezi námi nikdy nic nebude. Je to prostě až moc špatný.

Pete si mezitím lehl na kraj postele a přikryl své dokonalé tělo peřinou. Povzdechl jsem si. Takhle jsem si dnešní večer nepředstavoval. Měl jsem někam odjet se Stevem a na tohohle kluka zapomenout. Srovnat si to v hlavě a utřídit priority. Místo toho jsem se s ním málem vyspal.

Sundal jsem si kalhoty, protože bych se v nich nevyspal. Bylo mi jasné, že bych měl jít spát jinam. Ale já jinde spát nemůžu. Měl bych noční můry a to by nebylo dobré. Navíc jsem přestal brát prášky, takže nebyla jiná možnost.

Lehl jsem si na druhou stranu velké postele než Peter a otočil jsem se k němu zády. Také jsem si vlezl pod velkou peřinu, protože mi bez jeho doteků začala být zima. Zavřel jsem oči a snažil jsem se usnout. Kupodivu se mi to podařilo rychle. Možná to bylo tím, že byl dnešní den tak náročný, nebo tím vědomím, že nejsem po dlouhé době v posteli sám.

Peter

První věc, co jsem ráno uviděl, byly hnědé vlasy. Okamžitě jsem začal přemýšlet, co se včera stalo. Naposledy si pamatuji, že jsem Wadea táhl na taneční parket. Pak už mám úplně vygumováno. 

Jedno bylo jasné, nějak se stalo, že jsem se probudil v posteli s Wadovo hlavou zabořenou v mém rameni. Byli jsme přikryti pod velkou dekou a já si moc dobře uvědomoval, že na sobě mám jen spodní prádlo.

Alespoň nejsem nahý...

Bylo mi hrozně špatně. Cítil jsem, že se každou chvíli můžu pozvracet. Hlava mě bolela tak moc, že jsem se bál, že se rozskočí. Přesto mě uklidňoval teplý vzduch, který mi Wade vdechoval do odhalené kůže.

Věděl jsem, že jsem udělal obrovskou chybu, kterou si budu do konce života vyčítat. Rozhodně jsem si nepředstavoval první ráno v cizí posteli s téměř cizím klukem. Chtěl jsem, aby místo něho byl pan Stark, ale o tom se mi mohlo jen zdát. Cítil jsem se tak moc pošpiněně a dělalo se mi ze sebe špatně. Věděl jsem jen jedno, musím co nejrychleji utéct.

Opatrně jsem chtěl zvednout ruku, kterou přese mě měl Wade přehozenou. Najednou jsem se zarazil.

Wade rozhodně nemá takhle vypracované svaly.

Srdce mi začalo tlouci ještě více. Začal jsem si uvědomovat, že jsem v posteli s úplně cizím člověkem. Začal jsem rychle mrkat, abych zahnal slzy, které se mi začaly dostávat do očí.

Opatrně jsem odhrnul muži tmavé vlasy z tváře, abych zjistil, kdo je chyba mého života. Musel jsem nadzvednout hlavu, jinak bych nic neviděl. 

Srdce se mi zastavilo a cukl jsem sebou možná až moc, takže se pan Stark začal probouzet. Začal jsem panikařit. Samozřejmě jsem si oddechl, že to není Wade ani nikdo cizí. Přesto jsem si uvědomoval, že tohle je opravdu průser. Hodně, hodně, hodně moc veliký.

Opravdu jsem si přál, abych si vzpomněl na včerejšek. Jak jsem se z oslavy u Flashe mohl probudit v posteli Iron mana? 

"Kurva," ozvalo se vedle mě šeptem. Najednou z mého těla zmizela teplá paže a tlak na rameni také. Už jsem se necítil tak příjemně, jako předtím. Bál jsem. Hrozně moc jsem se bál, co se teď bude dít.

"Kurva, kurva," pokračoval pan Stark s nadáváním a já s ním souhlasil. Také jsem chtěl nadávat a hlavně jsem si chtěl dát pěstí. Věděl jsem, že pokud se spolu vyspíme, tak to bude pouze jednou. Chtěl jsem si to pamatovat. Chtěl jsem na to vzpomínat celý život. Na tu chvilku štěstí, která mi byla dopřána. Teď jsem tu chvilku promarnil kvůli blbému alkoholu.

Posadil jsem se a rozhlédl jsem se kolem sebe. Moc mě nepřekvapilo, že jsme se nacházeli v ložnici pana Starka. Všiml jsem si našeho oblečení, které se válelo na zemi. Znovu mě zamrzelo, že si to nepamatuji...

Pan Stark seděl na posteli zády ke mně. Hlavu měl složenou ve dlaních a tahal si za vlasy. Chápal jsem ho. Určitě toho lituje. Já toho nelituji, i když bych asi měl. 

Nevěděl jsem, co mám říct. Cítil jsem napětí mezi námi. Určitě si všiml, že jsem vzhůru. Byl bych mnohem klidnější, kdyby něco říkal. Kdyby na mě křičel, kdyby dělal alespoň něco. Rozhodně by to bylo lepší, než sedět a sledovat jeho vypracovaná záda, která na sobě neměla jedinou známku toho, že by se mezi námi něco stalo.

Místností se ozvalo vibrování. Rychle jsem našel zdroj zvuku. Můj telefon. Opatrně jsem vylezl zpod peřiny a žaludek udělal kotrmelec. Přesto jsem hovor stihl vzít. Volal mi Ned. Ještě jsem si stihl všimnout, že už od něj mám několik zameškaných hovorů. 

"Ahoj Nede," pozdravil jsem ho. Doufal jsem, že alespoň on bude vědět, co se včera stalo. Byla mi zima, takže jsem se znovu vrátil po peřinu. 

"Kam jsi včera zmizel?" zeptal se mě a já jsem si povzdechl. 

"Ehm... Kam jsem zmizel?" zopakoval jsem otázku. Snažil jsem se rychle vymyslet nějakou výmluvu. Pan Stark se na mě otočil a já rychle uhnul pohledem. Musím řešit věci postupně. Nejdřív vyřeším tenhle problém a poté jeho.

"No? Nikde jsem tě včera nemohl najít. Ani nevíš, jak moc jsem se o tebe bál," řekl Ned a opravdu zněl trochu vyděšeně.

"Šel... Ehm... Šel jsem domů. Nebavilo mě to tam," zalhal jsem mu. Na panu Starkovi šlo vidět, že si oddechl. Možná se bál, že řeknu pravdu. Že jsem se vyspal se superhrdinou... Ale to bych mu neudělal. Nikomu to neřeknu. Nikdy.

"Nebavilo tě to tam? Někdo říkal, že jsi se s někým vykousl před domem a pak tě nějaký týpek odvezl," divil se a já se znovu lekl. Jen jsem se modlil, aby to nebyla pravda.

"Cože? To jsou kecy. S-s nikým jsem se nelíbal. Šel jsem prostě domů a to je všechno. Promiň, musím jít. Teta něco potřebuje," znovu jsem mu lhal a cítil jsem se za to opravdu špatně. Hovor jsem ukončil a povzdechl jsem si. Musím to vědět. Musím zjistit, co za záhady v sobě skrývá včerejší noc.

"Co se včera stalo?" zeptal jsem se tichým hlasem pana Starka a konečně jsem se na něj podíval.