Boy's Dream

Kázání do duše

"Učím tady," pokrčil rameny.

"Zavři tu pusu, jinak ti tam něco vletí," nervózně se Steve zasmál a já ho raději poslechl. Ještě chviličku jsem to zpracovával. 

"Cože?" dostal jsem ze sebe nakonec. Vůbec jsem nechápal, kdy se to stalo. Kdy se z Captaina Ameriky stal učitel?

"Nebuď tak v šoku. Vždycky jsem chtěl být učitelem," snažil se mi vysvětlit, ale já to pořád nechápal. 

"No a? To nic nevysvětluje. Já jsem zase chtěl být superhrdina, jako jsi ty," řekl jsem a stále jsem to nechápal. Steve a učitel?

"Ale ty jsi superhrdina! A mnohem lepší, než jsem já," usmál se a já jsem trochu zčervenal. Samozřejmě to není pravda. Ale on je tak hodný, že to prostě musel říct.

"Ale proč tu budeš pracovat? A proč zrovna tady? To na mě chcete dohlížet i tady?!" vykulil jsem oči a opravdu mě to zamrzelo. Rozhodně jsem si nemyslel, že budu až tak moc kontrolovaný.

"Co? Ne! Jsem teď stejně v šoku, jako jsi ty. Rozhodně jsem nečekal, že tě tady uvidím," vysvětlil mi a já jsem si trochu oddychl. I když jsem mu stejně moc nevěřil. Ale zase na druhou stranu, on by mi nelhal. Jako jediný ze všech by mi nikdy nelhal.

"No dobrá. Ale proč  tu jsi?" nervózně jsem si skousl ret. Pořád se té odpovědi vyhýbá. Nevím, jestli záměrně.

"Potřeboval jsem práci. Moje finance na tom nejsou úplně dobře," nervózně se pousmál a povzdechl si. Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Rozhodně jsem si nemyslel, že bude v takové situaci.

"Vždyť jsi slavný ne? A navíc jsi superhrdina," nechápal jsem. Kulil jsem na něj své oči a on se upřímně zasmál.

"To sice ano. Ale to mě prostě neuživí. Už nechci využívat Tonyho, tak jsem si našel práci. Navíc mě to tu určitě bude bavit. O to víc, když jsi tady ty. Ale nemůžeme se bavit nějak víc. Je ti to jasné? Budilo by to podezření a navíc to není moc učitelské chování," vysvětloval mi a já jsem musel uznat, že má pravdu. 

"Samozřejmě. Určitě mě ani nic neučíš. Ale pozdravit na chodbě tě můžu ne?" zeptal jsem se ho a on se znovu zasmál. 

"Samozřejmě," odpověděl mi a já jsem se usmál. 

"Tak jo, asi bys měl jít. Kdyby se někdo ptal, tak jsem ti tu dal kázání do duše, ano?" nadzvedl jedno obočí a já jsem přikývl. Stoupl jsem si a vydal jsem se k odchodu.

"Tak ahoj," loučil jsem se. Opravdu jsem byl rád, že je tady. Alespoň budu více v dění. Když někam zmizí, všimnu si toho. Teď už žádnou akci nevynechám.

"Ahoj," odpověděl mi. Vyšel jsem na chodbu a zavřel jsem dveře. Koukalo na mě hrozně moc lidí. Ignoroval jsem je a vydal jsem se ke svojí skřínce. Na podlaze bylo pár skvrn od krve. Asi jsem mu nakonec dal trošku víc, než bych měl. Ale nelituji. Klidně bych si to zopakoval.

Ned už tu na mě čekal. V ruce držel věci, které jsem předtím hodil na zem. Mezi nimi i můj mobil, kterým jsem už nutně potřeboval dát vědět panu Starkovi, že to dneska nestihnu.

"Pete? Ehm... Všechno jsem sebral, ale tvůj mobil už to asi nerozdýchá," řekl mi Ned hned, co jsem k němu došel. Vykulil jsem oči a rychle jsem si od něj mobil převzal. Displej zdobila jedna velká prasklina. Vypadalo to jako pavoučí síť, takže se mi to opravdu líbilo. Ale měl pravdu. Mobil nešel zapnout. Obraz se asi poškodil.

"Ne! Ne! Dnešní den už nemůže být horší," zoufal jsem si a převzal jsem si o Neda zbytek věcí. Nic na to neřekl, jen mě smutně sledoval. 

Rozešel jsem se na další hodinu. Každou vteřinou by mělo zvonit. Můj jediný kamarád mě rychle doběhl a šel vedle mě. Pořád se na mě koukal a přežvykoval si. Bylo mi jasné, že mi něco chce říct, ale neřekne to. 

Došli jsme až do třídy, kde jsme si sedli na naše obvyklé místo. Už jsem začal ztrácet nervy.

"Co je? Jestli mi chceš něco říct, tak mi to řekni," vyjel jsem na něj a hned jsem toho začal litovat. Vůbec nevím, co to se mnou dneska je.

"Promiň," dodal jsem hned, když se na mě více než vyděšeně podíval. Slabě se pousmál a já se mu úsměv pokusil oplatit. Nejspíš neúspěšně.

"Dobrý. Jen už na mě prosím nekřič," začal a já jsem přikývl, "co jsi dělal v tom kabinetu?" Konečně se zeptal na něco, co ho očividně hodně trápilo. Povzdechl jsem si a složil jsem si hlavu do dlaní. Občas opravdu zapomínám, že je blbec. Dělal takové drama kvůli takové hlouposti.

"Nic. Dával mi kázání do duše," pokrčil jsem rameny. Nevěděl jsem, jak moc byl můj a Stevovo rozhovor soukromý.

"A dál?" nadzvedl obě obočí. Skousl jsem si ret a znovu jsem si v hlavě přehrál celý náš rozhovor.

"Nic zajímavého. Prostě jsme si povídali o tom, jaká je náhoda, že jsme tady oba dva. Musel jsem hned jít, protože každou chvilku měla začít hodina. Abych to stihl," vysvětlil jsem mu. Vynechal jsem tu část, jak jsem se dozvěděl, proč tu Captain Amerika pracuje. To se mi zdálo až moc soukromé.

"Počkej, ty se s ním fakt znáš?!" otevřel Ned pusu a já jsem si už podruhé během pár minut položil dlaň na čelo.

"Ano, fakt se s ním znám. A už jsem ti říkal, že jsem mu ukradl štít," šeptl jsem mu to tak potichu, že to málem neslyšel ani on. Opravdu se mi to nikomu nechce vysvětlovat.

"Tak to je hustý!" vydechl Ned a já jsem jako každý den přemýšlel, proč se s ním bavím.

"Včera jsem dostavěl to lego. Když jsi nemohl. Nevadí ti to? Přes kamarádova bratrance jsem sehnal další stíhačku, tak se třeba zítra můžeme sejít a postavit to," začal mluvit o něčem úplně jiném a já jsem to mile rád uvítal. Proto se s ním bavím. Protože je svůj a mám ho rád.

"Kamarádova bratrance? Já jsem tvůj jediný kamarád," začal jsem se smát a vysloužil jsem si tím od Neda vražedný pohled.

"Nejsi," prskl, ale moc dobře věděl, že mám pravdu. Ale já jsem na tom vlastně úplně stejně, jako on. Je to můj jediný a nejlepší kamarád.

"Ale jsem."