Boy's Dream

Spiderkluk

"Ty-ty jsi spiderman?!" křikl Flash a já málem narazil do budovy.

Chvilku jsem nehybně stál a doufal jsem, že se mi to zdálo. Opatrně jsem se otočil a díval jsem se přímo do fascinovaných očí Flashe. Mého soka. Nevěděl jsem, co mám říct. V krku jsem měl sucho a hlava se mi točila. Bylo mi jasné, že z alkoholu to není.

"C-co? Ne! Ten-ten týpek teď utekl na budovu! Chtěl jsem za ním běžet a odhalit, kdo je, jenže pak jsi na mě promluvil a-" snažil jsem se z toho vymluvit, ale on mě očividně vůbec neposlouchal.

"Tak proto pracuješ u pana Starka! Ty jsi totiž dementní Spiderman! Nebo mám říct Spiderkluk?!" divil se Flash a veškerá barva z mého obličeje zmizela. Tohle jsem posral. Tohle jsem hodně posral. 

"Já-já," nevěděl jsem, co na to říct. Je mi jasné, že už se z toho nevykecám. Zná mé hrůzné tajemství a nejde udělat nic jiného, než se s tím prostě smířit.

"Tak to mě poser. Ze všech lidí. Ze VŠECH! Zrovna Pínis Parker je Spiderkluk. Čím jsi si to zasloužil? Vlezl jsi do prdele panu Starkovi? Mohl bych být taky superhridna? Už to mám hezky naplánované. Měl bych masku, která by ale ukazovala moji identitu. Nejsem takový srab jako ty. Dostal bych se k Avengers, kam jsi se ty nedostal, protože jsi dement. Potom bych přefikl Black Widow a-" povzdechl jsem si a vystřelil jsem mu pavučinu na pusu. To ho na nějakou chvilku umlčí. Naštvaně se na mě podíval a hned se snažil lepivou hmotu dostat ze svého obličeje. 

Muži za námi se začali probírat. Byl nejvyšší čas utéct. Strhl jsem Flashovi z krku šátek, který si musel před chvíli koupit. Sám jsem si ho zavázal přes obličej a byl jsem rád, že je poloprůsvitný, takže alespoň něco vidím. Pevně jsem chytil Flashe a pomocí několika zhoupnutí po pavučinách jsme  brzy stáli na vršku budovy.

"Kdybych tě neznal, tak bych řekl, že se snad i bojíš," zasmál jsem se, jakmile jsme stáli bezpečně na střeše paneláku. Konečně se mu podařilo sloupnout pavučinu z obličeje a zhluboka dýchal.

"Nebojím se," odsekl, ale jeho mírně se klepající tělo říkalo opak. Neměl jsem mu to za zlé. Schválně jsem machroval a bavilo mě, že je z toho tak vyjukaný.

Tebe to nemá bavit! Ty se máš bát, protože tě odhalil! 

"Proč jsi za mnou šel?!" vyjel jsem na něj. Kdyby mě nesledoval, tak to nikdy nezjistí a já nejsem v háji!

"Proběhl jsi tam jako střela. Tak mě zajímalo, kam běžíš. Taky jsem tě chtěl zmlátit," pokrčil rameny a najednou se celý rozsvítil.

"Já jsem zmlátil Spiderkluka!" křikl a vypadal, jako by právě viděl zlaté prasátko. Povzdychl jsem si a musel jsem si sednou na zem. Točila se mi hlava a bál jsem se, že brzy spadnu.

"Jo, protože jsem se nechal," zakroutil jsem očima. Snažil jsem se přestat třást a rychle vymyslet, jak to celé vymyslet.

"Kecáš," uchechtl se a já si sundal šátek z hlavy. Tady nahoře ho nepotřebuji.

"Ty jsi neviděl ty tři dole? Myslíš si, že jsi silnější než tři muži v zapadlé uličce?" nechápal jsem. Už jsem si opravdu myslel, že je alespoň trochu chytrý.

"Myslím si to," pokrčil rameny a stále si mě fascinovaně prohlížel.

"Já už se tak moc nemůžu dočkat, až všem řeknu, že jsem zmlátil Spiderkluka! A ke všemu, že to ty jsi pod tou maskou," radoval se Flash, ale já jsem znovu zbělal. Zvedl jsem se a srazil jsem ho k zemi. Snažil se zpod mě dostat, ale tentokrát jsem mu to nedovolil. Už jsem se nemusel bát, že mě odhalí.

"Nikomu to říkat nebudeš! Ne-nesmíš to nikomu říct," vmetl jsem mu do obličeje, ale na konci se mi zlomil hlas. Tohle je můj konec. Jestli se to dostane na veřejnost, tak jsem v háji. Pan Stark mě zabije. Teta mě zabije a nebudu se mít kam schovat. Neunesl bych to. Zabil bych se. Na takové tlaky nejsem stavěný.

"Proč?" nadzvedl jedno obočí a chtěl mi dát pěstí. Obratně jsem se ráně vyhnul a více jsem ho kolenem namáčkl na zem. Trochu se začal dusit, takže jsem tlak povolil.

"Protože mám být v utajení! Chápeš ty dutá hlavo? Nesmíš to nikomu říct! To-to by mě zničilo," šeptl jsem poslední větu a rychle jsem ho pustil. Slzy se mi totiž začaly hrnout z očí. Už po milionté za toto ráno. Nechtěl jsem, aby viděl mé slzy.

Najednou mi celý problém s panem Starkem. Přišel zbytečný. Tohle byl teprve problém. Nejhorší na tom je, že není v mých silách, abych ho vyřešil.

Sedl jsem si na kraj budovy a koukal jsem dolů. Opravdu jsem přemýšlel, že bych mohl skočit. Stejně mě tu na světě nic nedrží. Pokud nebudu moct zachraňovat lidi, tak můj život nemá smysl.

"Když máš být v utajení, tak proč jsi tam běžel bez masky?" zeptal se mě Flash, který musel stát kousek za mnou. Hřbetem ruky jsem si setřel slzy a stále jsem sledoval ulici pode mnou.

"Protože jsem jí-jí musel po-pomoct! Přeci bych jí tam nenechal," šeptl jsem a snažil jsem se znít silně. Je to těžké, když má moji budoucnost v rukách někdo tak hloupý, jak je Flash.

"Jak jsi vůbec věděl, že tam je?" divil se a sedl si vedle mě. Znovu jsem si setřel nové slzy a doufal jsem, že si toho nevšiml. I když, teď už mi to stejně mohlo být jedno.

"Slyšel jsem její křik o pomoc," řekl jsem pravdu. Nelitoval jsem toho. Jsem rád, že jsem se takhle rozhodl. Nedokázal bych ji tam nechat. Stačilo jen, aby Flash nestrkal nos do cizích věcí.

"Jak jsi ji mohl slyšet, když byla tak daleko? Byl jsem od ní pár metrů a neslyšel jsem ji," nechápal a já jsem se smutně pousmál. Už mu to můžu říct všechno. To největší tajemství už stejně ví.

"Mám vylepšené smysly. Divil by ses, kolik lidí denně volá a křičí o pomoc, zatímco my ostatní okolo nich hodíme, ale nevšímáme si jich. Nebo nejsou slyšet přes hluk aut a hlasitým hovorům chodcům," povzdychl jsem si. Přemýšlel jsem, kdo za mě bude pomáhat těmto lidem, až tu nebudu.