Boy's Dream

Poškola

"A nemáš na něj číslo?" zeptal se mě Ned, když jsem už po milionté toho dne stresoval, že mě pan Stark vyhodí nebo zabije. Ani jedna vyhlídka mé budoucnosti se mi nelíbila.

"Mám. Ale v mobilu," povzdychl jsem si. Během posledních vyučovacích hodin jsem se ho snažil opravit, ale nepodařilo se mi to. Je už definitivně mrtvý. Stejně, jako budu já. Škola už skončila a já bych zrovna teď měl jít na stáž. Místo toho jdu na blbou poškolu...

"Tak tam dojdu a omluvím tě," navrhl můj jediný kamarád a já znovu musel zakroutit hlavou. 

"Nepustí tě ani dovnitř. Natož pak k němu," vysvětlil jsem mu a veškeré mé naděje zmizely. Z tohohle prostě bude problém.

"Tak na tebe budu myslet. Určitě to pochopí. Stejně pro tebe má slabost," pokrčil rameny a mě málem zaskočila slina.

"Prosím? Jakou slabost? Je ti snad blbě?!" kulil jsem na něj oči a srdce mi vynechalo nejeden úder.

"Tak já nevím. Ale podle mě není normální, aby si u něj byl skoro každý den v týdnu. Jsi jen stážista. Ne nějaký jeho osobní asistent," snažil se mi vysvětlit a já jsem se mu musel vysmát do obličeje.

"To už jsem ti vysvětloval. Já u něj nepracuji. Jsem tam kvůli té věci," řekl jsem heslovitě a on to naštěstí pochopil. Jsem rád, že o Spidermanovi ví.

"Ale stejně tě netrénuje on ne? Nesedí u tebe pořád. Tak proč tam musíš chodit? Je to úplně zbytečný. Vsadím se, že zbytek teamu nikam nechodí. To jen on nad tebou potřebuje mít dohled. Potřebuje tě mít ve své blízkosti," pokračoval a já jsem se začal červenat. Už jen ta myšlenka mě dostávala do kolen. 

Mohl by ke mně něco cítit? Samozřejmě, že ne...

"Protože jsem jediný dítě v teamu. Potřebuji to. Navíc bych pak nemohl chodit ven a pomáhat lidem. Teta by se divila, kde jsem. Je to pro mě dokonalé krytí," snažil jsem se mu to vymluvit. Samozřejmě bych byl rád, kdyby to byla pravda, ale na to je realita moc krutá.

"Tak proč jsi u něj spal? Proč tě prostě nešoupl někam do nemocnice? Nebo do jiného domu? Proč jsi s ním byl v jeho osobním patře? Má o tebe strach," vytáhl další argument a já jsem se nad tím na chvilku zamyslel. Opravdu mě mohl dát do jiného patra. Poslat ke mně nějakého osobního doktora a měl by mě z krku. Vím, že za mě má zodpovědnost, ale to neznamená, že bych měl spát v jeho ložnici.

"Ale-"

"Žádné ale! Je to tak. Dneska tam máš jít jen kvůli tomu, aby se ujistil, že ti nic není. Znovu mohl poslat někoho jiného, ale on tě chce vidět osobně. Nepřijde ti to divný?" nadzvedl obě obočí a já jsem si povzdechl. To je prostě jeho vlastnost. Vždycky si něco představí, naplní mě nadějí a pak BUM! A moje sny zmizí.

"Viděl jsem se s ním jen párkrát. Kdyby to, co říkáš, byla pravda, neměli bychom se vídat častěji?" zeptal jsem se a opravdu mě zajímalo, jak z toho vybruslí.

"Tak třeba má strach. Já nevím. Tak tam jdi a zjisti to," pokrčil rameny a ve mně znovu zaplál plamínek planých nadějí.

"Rád bych... Ale teď už musím jít. Jinak se mi to prodlouží na celý týden. A celý týden být zavřený do šesti ve škole, se mi nechce," vymluvil jsem se a rychle jsem se rozešel do učebny, kam mě učitelka poslala.

"Peter Parker, posílá mě paní uči-" začal jsem, ale byl jsem přerušen milým ale přesto přísným hlasem.

"Zase ty? To děláš normálně tolik průserů během jednoho dne?" řekl hlas a já jsem se zasekl. Rychle jsem zvedl pohled a zamrkal jsem, abych si byl jistý, že si to nepředstavuji.

Steven Rogers seděl na židli a nevěřícně si mě prohlížel. Styděl jsem se za sebe. Opravdu jo. Nikdy jsem problémy nedělal...

"Omlouvám se," dostal jsem ze sebe a šel jsem si sednout někam dozadu. Chtěl jsem být co nejdál od jeho kritického pohledu. Ani nevím, proč jsem se mu omluvil. Možná mě žere vina, že bych se měl jakožto superhrdina chovat trochu jinak.

Vytáhl jsem si nějaké učebnice a dělal jsem, že se učím. Byl jsem rád, že jsem nedostal žádnou přednášku. Stačí, že mě čeká jedna od pana Starka. 

Byl jsem tu jediný a o to víc bylo ticho v místnosti tíživé. Steve si četl nějakou knížku a já si pořád dokolečka v hlavě přehrával Nedova slova. Tak moc mě mrzelo, že si to jen domyslel. Takhle to vůbec není. Spíš naopak. Má nějakou divnou potřebu se mě stranit. To už jsem za několik těch měsíců pochopil. Mohl mě navštívit tolikrát, ale neudělal to. A to moje srdíčko bolelo snad nejvíc. Protože ať jsem se snažil jakkoliv, svojí osobností si našel místo v mém srdci.

Cukl jsem sebou, když jsem uslyšel nějakou hrozně starou písničku, kterou ani neznám. Úplně jsem zapomněl, že je tady se mnou můj učitel. Hned jsem si dal pomyslnou pěstí. Nějak mi nedošlo, že on číslo na Tonyho mít bude... Zachránil bych si tím život.

"No ahoj," zvedl Steve telefon a já jsem ho nenápadně pozoroval. Stejně jsem se tady nudil. Alespoň něco se tu děje.

"Klid... Počkej... Nemluv tak rychle... Dýchej, ano? Začni od začátku... No... Rozumím... Můžeš přestat šílet? Nic mu není... No jasně, vymýšlím si to a... Neskákej mi do řeči! Nic mu není, tak se uklidni... Vím to... No protože teď sedí pár metrů ode mě?!" poslouchal jsem hovor a při poslední větě jsem sebou cukl. Málem jsem spadl na zem, jak moc jsem se lekl.

"Jo... Ve škole... Co já vím? Postě tu je... To nemůžeš! Vždyť-... Ale je to naposledy! Nechci o to místo přijít hned první týden... Dlužíš mi nějaký dobrý pití," povzdechl si Steve a střelil po mě pohledem. Já s hlavou rychle uhnul jinam. Už tak jsem nedýchal. Teď jsem si to pokazil mnohem víc. Poslouchat cizí rozhovory se nemá. A s kým to vůbec mluvil? Teta to nebyla, Ned taky ne... A pak mě napadá jen...

"Tony si pro tebe jede, tak si všechno sbal a hlavně nikde nic neříkej," povzdechl si Steve a já na pár vteřin přestal dýchat.