Boy's Dream

Samota v lavici

Celou noc jsem nemohl spát. Musel jsem přemýšlet nad vším, co se stalo. Jak moc jsem to podělal. Litoval jsem toho? Asi ne... Alespoň na chvilku jsem si zkusil, jaké to je líbat Iron mana.

Nakonec se mi přeci jen povedlo usnout. Spánek jsem potřeboval. Ráno je moudřejší večera. Vyspím se, odpočinu si a s klidnou duší budu přemýšlet trochu racionálněji. 

***

Vzbudil mě až Jarvis tím svým otravným hlasem. Vstávalo se mi dost špatně. Přišlo mi, že na mě spadl náklaďák.  Celé tělo jsem měl rozlámané a málo spánku se na mně podepsalo. Jako zombie jsem se oblékl a vydal ven z místnosti. Trošku jsem se lekl, když jsem našel celé patro prázdné. 

Začala se mě ujímat panika. Potřebuji se dostat do školy. Nesmím chybět. Volné hodiny si šetřím na nějaké mise. Jinak by se mohlo stát, že budu mít moc zameškání a nakonec mě ze školy vyhodí. 

"Pane Jar-Jarvisi? Kde-kde je pan Stark?" zeptal jsem se opatrně do prázdna. Připadal jsem si jako blázen, ale neměl jsem na výběr. Nikdo jiný tu teď nebyl a on byl jediná logická volba. Mohl by něco vědět. Pokud neví, tak jsem to alespoň zkusil.

"Momentálně je zaneprázdněný. Před budovou máte odvoz domů a mám rozkázáno, že se tam máte dostat. Mám Vám vyřídit, že až do odvolání máte volno a jezdit sem nemusíte. O změnách Vás budeme informovat skrz Váš mobilní telefon," odpověděla mi umělá inteligence. Opravdu jsem nevěděl, jestli z toho mám být rád, nebo ne. Ulevilo se mi, že se s panem Starkem nějakou chvíli neuvidíme. Na druhou stranu mě to mrzí. Stejně se tomu nevyhneme. Co jsme udělali, to jsme udělali. Nemá cenu to dál rozebírat. Promluvíme si, zapomeneme na to a... A prostě to nebudeme dál řešit.

"Pane Jarvisi? Já mám od včera dopoledne svůj mobil rozbitý," přiznal jsem se. Bylo mnohem jednoduší přiznávat se vzduchu než reálnému člověku, který se nachází kousek od vás.

"Nemusíte mi říkat pane. Jsem tu k Vašim službám. Děkuji za informaci. Uvidím, co se s tím dá dělat. Teď pokud byste mohl vyjít před budovu a vydat se k autu, které na Vás čeká," požádal mě Jarvis a já ho poslechl. Došel jsem do výtahu a naposledy jsem se podíval na místo, kde už nikdy nebudu.

Vyšel jsem před budovu a hned jsem věděl, kam mám jít. Happy seděl ve velikém černém autě a něčím se cpal. Můj žaludek se ozval a já jsem si dal za úkol, abych si nezapomněl udělat jídlo hned, co budu doma.

Vlezl jsem do auta a co nejrychleji jsem za sebou zavřel dveře. Bál jsem se na Happyho podívat. Nevěděl jsem, co všechno ví. Pravděpodobně nic... Pan Stark si to určitě nechá pro sebe a já taky. Budu muset.

Vyjeli jsme na silnici a já veškerou svoji pozornost přesouval na sledování okolí. Měl jsem tolik věcí, o kterých jsem mohl přemýšlet. Happy si naštěstí povídat nechtěl a já jsem za to byl více než rád. 

Cesta utekla až překvapivě rychle. Poděkoval jsem za odvoz a ujistil jsem Happyho, že to do školy zvládnu sám. Nejdřív mě nechtěl pustil, ale nakonec stejně neměl na výběr. Nedokázal by mě zadržet.

Doma jsem byl jen chviličku. Najedl jsem se, udělal jsem ranní hygienu, převlékl jsem se a běžel jsem do školy.  Zde jsem se dostal přes dav lidí až do třídy, kde jsem měl první hodinu. Ned tu ještě nebyl a já doufal, že se ještě ukáže. Nedokázal jsem si představit, že bych tu dnes byl sám.

Zazvonilo a já stále seděl sám v lavici. Už teď jsem věděl, že mě čeká další z hororových dní...

Učitelka přišla do třídy a hodina začala. Moc jsem výklad neposlouchal. Přemýšlel jsem, co se s Nedem stalo. Neměl jsem žádný divný pocit, takže se mu nic zlého neděje. Přesto jsem byl dost nervózní. Možná mi napsal zprávu, ale bohužel teď nemám telefon.

***

Zbytek dne se neskutečně vlekl. Nakonec jsem přeci jen uslyšel zvonění, které mi oznámilo konec dne. Rychle jsem vyběhl ze školy. Na jídlo jsem se ani neobtěžoval jít. Ne teď, když tu není Ned. 

Vzal jsem si své kolo, které jsem měl od včerejška zamknuté na stojanu před školou. Co nejrychleji jsem jel domů. Chtěl jsem prostě jít vypnout, třeba si udělat nějaké jídlo a zbytek dne strávit na Netlifxu sledováním seriálů.

Plány se změnily, když jsem našel Neda sedět na schodech před domem. Vypadal, že se mu nic nestalo. Za to jsem byl opravdu rád.

"Ahoj," pozdravil jsem svého jediného kamaráda a mezitím jsem slezl z kola. Zvedl pohled, který předtím měl zabodnutý do země a usmál se.

"Ahoj," odpověděl mi. Šel jsem uklidit kolo do sklepa, kde je pro něj určené místo. Ned šel za mnou. Přemýšlel jsem, jestli na něj mám být naštvaný, že mě nechal takhle samotného celý den ve škole. Nakonec jsem se rozhodl, že naštvaný nebudu. Já už jsem ho tam taky takhle nechal. Dokonce několikrát a na delší čas.

"Kde jsi byl?" zeptal jsem se ho, jakmile jsem kolo uklidil. Oba dva jsme se vydali k tety bytu. Bylo mi jasné, že jde Ned na návštěvu. 

"Jeli jsme za babičkou. Promiň, chtěl jsem ti to napsat, ale... No nemáš ten mobil. Volal jsem tvé tetě a ta říkala, že přespáváš u pana Starka. Znovu..." vysvětloval mi a já ho rychle vtáhl do bytu. Tohle nepotřebují vědět všichni.

Nic jsem mu na to neřekl. Nevěděl jsem, co bych na to měl říct. Došel jsem do ledničky a byl jsem opravdu rád, když jsem našel jídlo, které mělo být původně moje večeře. Moje teta je prostě nejlepší. Je mi hrozně líto, že musí pracovat tak často... Nezaslouží si to.

"Takže předpokládám, že včerejšek byl dobrý? Jinak by jsi s ním nespal, ne?" dál mluvil Ned a se mnou to málem seklo. 

"Co-cože?!" dostal jsem ze sebe. Jestli si tohle myslí, tak je to hodně špatné. Nesmí si myslet, že jsme se spolu vy-vyspali... 

"Nedělej blbého. Je mi jasné, co jste tam dělali," začal se smát a já ho praštil do ramene. Byl jsem dost rudý v obličeji. Tohle se mi vůbec nelíbilo.

"To není pravda! Nic se nes-" obhajoval jsem se, ale byl jsem přerušený zvonkem. Zmateně jsem se podíval na Neda, který pokrčil rameny, ale naznačil mi, ať jdu otevřít. Tak jsem šel.