Boy's Dream

Sázka

"Cože?! Jak jako vykousli?!" nechápal Ned. Pusu měl otevřenou dokořán a přestal stavět lego. Rychle jsem uhnul pohledem a začal jsem zaměstnávat ruce spojováním dalších kostek.

"Děláš si srandu?! Proč jsi mi to neřekl? Vy jste se spolu líbali?!" pokračoval můj kamarád dál a já se snažil ignorovat horko ve tvářích. 

"Sice to byla otázka času, než se mezi vámi něco začne dít, ale mohl jsi mi to říct," pokrčil rameny a znovu začal lego stavět. 

"Cože? Jak jako otázka času? To není žádná otázka času! Prostě se to stalo, byla to chyba a oba na to zapomeneme," naštval jsem se. Už mě to nebavilo. Snažil jsem se na to celý den nemyslet, ale on mi to prostě pořád musel připomínat. 

"Kecáš. Líbí se ti."

"Vsadím se s tebou, že se mi nelíbí!"

"A já se s tebou vsadím, že se s panem Starkem nevyspíš," zašklebil se Ned a dál skládal lego. Vyrazil mi tím dech, ale na druhou stranu mě namotivoval. Zná mě až moc dobře.

"A co když jo?" zamumlal jsem a opravdu jsem nad tím začal přemýšlet. Když už to máme brát jako chybu, tak proč z toho nevytěžit všechno? Vyspíme se spolu a tím to bude končit. Sice jsem si svoje poprvé představoval jinak, ale on mi za to stojí.

"Beru to," řekl jsem jen a pokrčil jsem rameny.

"Co?!" nechápal kamarád a já zakroutil očima.  Opravdu je to tupoň, jinak si to vysvětlit neumím.

"Tu sázku. Vyspím se s panem Starkem," řekl jsem pevným a rozhodnutým hlasem. Samozřejmě, že tomu Ned nevěřil.

"Jo jasně... A já pozvu Michelle na rande," začal se smát a já se nad tím zamyslel.

"Tak jo. Já se s ním vyspím a ty Michelle pozveš na rande," navrhl jsem. Ta představa se mi líbila. Obě části sázky.

"Já-já nevím," snažil se z toho vykroutit. Už ho znám opravdu dobře, takže to poznám hned.

"Žádné takové. Dohoda je dohoda. Já to mám těžší než ty!" začal jsem novou taktiku. Nejspíše zafungovala, jelikož si Ned složil hlavu do dlaní.

"Ale ještě teď zprovozníš ten telefon," zamumlal do dlaní a já souhlasil. Doběhl jsem pro mobil i krabičku. Dopis od pana Starka jsem si schoval do šuplíku, abych ho neztratil.

Už při zapínání se na mě usmívalo logo firmy pana Starka. Pořád jsem z toho byl překvapený. Nevěděl jsem, že něco takového chystá. Vlastně celkově nevím, co celou dobu dělá. Už dlouho nevyrábí zbraně, ale asi jsem nějak nepochopil, čím se teď jeho firma zabývá. Třeba se ho budu moct někdy zeptat.

***

Ned u mě zůstal ještě dlouho. Pořád si půjčoval mobil a snažil se přijít, na jakém principu funguje. Nepochopil to, ale to já taky ne. Mám takový pocit, že to nikdo jiný, kromě pana Starka, nechápe.

Odešel až ve chvíli, kdy teta přišla domů. Moc jsem s ní nemluvil, protože si hned šla lehnout. Já jsem ještě trochu uklidil, aby ráno mohla odpočívat, a až poté jsem šel spát. Tentokrát se mi spalo lépe, než předchozí večer. Možná to bylo tím, že jsem byl opravdu unavený a tělo si už potřebovalo odpočinout.

Hned ráno jsem si do nového telefonu uložil Nedovo i tety číslo. Pan Stark už mi tam kontakt na něj přidal a já za to byl opravdu rád. Přemýšlel jsem, jestli mu mám napsat a začít tím alespoň z části plnit sázku. Ale nakonec jsem se rozhodl, že počkám. Pořád bylo více než pravděpodobné, že se mezi námi nic nestane. Protože by se mezi námi nic dít nemělo.

Škola také uběhla rychleji, než předchozí den. Možná to bylo tím, že byl pátek, nebo to bylo tím, že tu byl Ned. Steva jsem celý den neviděl. Jen jsem doufal, že není žádná mise. Pan Stark také nebyl doma. Možná spolu někde bojovali s Thanosem, zatímco já jsem zůstal ve škole. 

Už jsem byl na cestě domů, když jsem narazil na Flashe a jeho partičku. Psychicky jsem se připravoval na další souboj. Pořád jsem byl dost zničený z poslední mise...

"Parkere?! Ty se bavíš se Starkem?!" zeptal se mě šikanátor a já se trochu zasekl. Hned jsem si uvědomil, že o té puse nemůže vědět a já tedy nemám důvod ke strachu.

"J-jo," dostal jsem ze sebe a už jsem se rozhlížel, kudy v případě nouze uteču. 

"A znáš i Spidermana?" zeptal se nějaký člověk z partičky. Byl jsem celou situací zmaten. Nikdy jsme se takhle dlouho nebavili. Buď mě zmlátili, nebo jsem utekl.

"Zn-znám," řekl jsem jim a snažil jsem se zahnat knedlík v krku, který se samým stresem vytvořil.

"To je super! Nechceš jít dneska ke mně? Máme párty. Naši jedou někam pryč," navrhl Flash a pokrčil rameny. Už jsem se nadechl, že odmítnu, když se kolem mě ovinula paže.

"Moc rádi přijdeme," usmál se Ned a kdyby můj pohled uměl zabíjet, byl by mrtvý.

"Tebe se nikdo na nic neptal, Leedsi," prskl Flash a já jsem se zamračil.

"Buď jdeme oba, nebo nejde nikdo," začal jsem bránit svého nejlepšího kamaráda. Také jsem doufal, že třeba pozvání zruší. Šikanátor se mezitím rozhlédl po celé partičce a vypadalo to, že se nad něčím v tichosti domlouvají.

"Tak jo. Ulož si moje číslo. Napíšu ti, kdy a kde máte být," povzdechl si Flash a moje naděje zmizely. Rezignovaně jsem si uložil nový kontakt a s falešným úsměvem jsme se se všemi rozloučili. Rychle jsem stáhl Neda stranou a naštvaně jsem ho sledoval.

"Jsi normální?!" začal jsem na něj křičet, jakmile jsme byli z doslechu. Můj nejlepší kamarád se na mě ublíženě podíval.

"Jsem," pokrčil rameny a dál to neřešil. Za to já byl z toho všeho na prášky.

"Můžeš mi teda říct, co tě to napadlo?" nadzvedl jsem jedno obočí a čekal jsem na odpověď.

"Je to jedinečná příležitost. Třeba si z nás přestanou dělat srandu," vysvětlil mi a opravdu to dávalo smysl.

"Nebo je to jedinečná příležitost, aby si z nás srandu udělali."