Boy's Dream

Přitažlivost

Sykl jsem bolestí, jakmile si mě pan Stark vyhodil do náručí a vyšel se mnou zpět do svého patra. Nebránil jsem se. Byl jsem na to až moc slabý. Dál jsem mu brečel do ramene a litoval jsem všeho, co se za poslední dvě hodiny stalo.

Posadil mě na pohovku a dál mě hladil po zádech. Po několika minutách jsem se uklidnil, ale z objetí jsem nespěchal. Zhluboka jsem do plic vdechoval jeho vůni a přál jsem si, aby to nebyl takový blbec.

"Pete, podívej se na mě," šeptl pan Stark a odtáhl se ode mě. Zakroutil jsem hlavou. Pořád jsem na něj byl naštvaný a nechápal jsem, proč mě prostě nenechal odejít. 

"Prosím, podívej se na mě," poprosil mě. Jak si vzpomínám, tak on není člověk, který by často někoho o něco prosil.

Hřbetem ruky jsem si setřel slzy a vyhověl jsem mu. Zadíval jsem se mu do očí a začal jsem se v nich jako vždy ztrácet. Zorničky měl rozšířené a kdybych ho neznal, tak bych řekl, že je vyděšený.

"Je mi to líto, jasné? Nechtěl jsem, abys to pochopil takhle," povzdechl si a znovu bylo poznat, že se moc často neomlouvá. Vůbec mu to totiž nejde.

"Proč jsi mě nenechal odejít?" řekl jsem a úplně jsem ignoroval jeho chabou omluvu. 

"Protože nechci, abys odcházel," odpověděl mi a upřeně mě sledoval. Zakroutil jsem hlavou. Zase lže.

"Vždyť jsi mě před chvilkou vyhazoval," připomněl jsem mu a pohled jsem od něj odvrátil. Odsedl jsem si o několik centimetrů, takže se naše těla nedotýkala.

"Nevyha-"

"Vyhazoval," utnul jsem jeho lež. Nechápu, že se mi pořád snaží lhát. Zas tak hloupý nejsem.

"Nechtěl jsem-"

"Ale chtěl," odfrkl jsem si.

"Můžeš mě kurva nechat mluvit?!" znovu začal zvyšovat hlas. Odsedl jsem si od něj ještě o pár centimetrů. Povzdechl si a promnul si oči.

"Měl jsi mi to říct," znovu se celé nedorozumění snažil hodit na mě.

"To jsem měl. Alespoň bychom toho oba nelitovali," souhlasil jsem s ním, ale vnitřně jsem věděl, že bych to nevrátil. Spíš bych si přál, aby veškerá bolest zmizela.

"Ty-ty toho lituješ?" ozvalo se zalapání po dechu. Přemýšlel jsem, jestli mu říct pravdu. Nakonec jsem se rozhodl, že pro své dobro budu potichu.

"Já toho nelituji," řekl pevným hlasem. Znovu jsem se na něj podíval. Tvářil se smrtelně vážně.

"Před chvílí jsi toho litoval," znovu jsem mu připomněl a schválně jsem mu na otázku neodpovídal. Proč to s ním musí být tak komplikované? Proč to vůbec řešíme? Proč mě nenechal odejít?

"Nelitoval. Prostě jsi mě překvapil, jasné?" znovu si promnul oči.

"Chci jít domů," oznámil jsem mu a myslel jsem to vážně. Potřebuji zpracovat to nejhorší poprvé, které člověk může dostat.

Ještě mě mohl znásilnit...

"Neodcházej," podíval se na mě prosebným pohledem. 

"Tak mi řekni, proč bych tu měl zůstat," vyzval jsem ho a upřeně jsem se mu díval do očí. 

"Protože tě tady chci mít," odpověděl a pohled mi opětoval.

"Chci jediný důvod, proč ti mám věřit," zamračil jsem se a uhnul jsem pohledem. Nevěřil jsem mu jediné slovo. Jenom se mnou opět manipuloval.

Lekl jsem se, když jsem ucítil ruku na tváři. Rychle jsem zvedl pohled ze země a zadíval jsem se do hnědých očí. Během další chvilky jsem ucítil sametové rty na mých.

Chtěl jsem se z polibku odtáhnout, ale nešlo to. On prostě líbal až moc dobře. Ač nerad jsem se mu podvolil. Pohyboval jsem svými ústy v synchronii s těmi jeho. Netrvalo dlouho a pan Stark si mě znovu vyhodil na klín. Seděl jsem na něm obkročmo a oplácel jsem mu polibky. Znovu jsem dělal tu samou chybu. Znovu jsem mu dával přesně to, co chtěl. Sebe.

Zničeho nic jsem si uvědomil, jak moc mi ublížil. Odtrhl jsem se od něj a chtěl jsem z něj slézt. Silné paže na mých bocích mi v tom zachránily.

"Pusťte mě," řekl jsem mu pevným hlasem a nezapomněl jsem mu vykat. Věděl jsem, že se mu to nelíbí. Asi si vždycky uvědomí, že by klidně mohl být můj táta.

"Omlouvám se, ano? Nechtěl jsem takhle zareagovat... Já-já," snažil se mi to vysvětlit, ale na konci se zadrhl. Nadzvedl jsem jedno obočí a čekal jsem, co z něj vyleze.

"Měl sis svoje poprvé schovat pro někoho jiného. Pro někoho, kdo tě bude milovat a koho budeš milovat ty. Neměl ti ho sebrat nějaký starý dědek, který o tom ani nevěděl," povzdechl si a v očích mu smutně zablesklo. Chvilku jsem zpracovával vše, co mi řekl.

"Tohle ti vadí? Že-že mě nemiluješ?" zeptal jsem se šeptem. Nevím, jestli jsem pochopil, co mi řekl.

"Ne. Já tě nikdy milovat nebudu. Už jsem ti řekl, že se mnou jen ztrácíš čas," povzdechl si a sundal si ruce z mých boků. Posmutněl jsem, ale neslézal jsem z jeho klína. Až moc se mi sedění na něm líbilo. Ruce jsem mu obmotal kolem krku a díval jsem se mu přímo do očí. On se na mě nedíval a raději sledoval stěnu obýváku.

"Zlobíš se na mě?" zeptal jsem se potichu. Hrozně jsem se bál odpovědi. Předtím mi dost naštvaný přišel.

"Ne. Samozřejmě že ne! Zlobím se na sebe," okamžitě mi odpověděl a konečně se na mě podíval. 

"Proč?" nechápal jsem. Smutně se usmál a povzdechl si.

"Protože jsem ti sebral tvoje poprvé? Které jsi si měl šetřit pro někoho jiného," odpověděl mi. Přijde mi, že to řešíme už hrozně dlouhou dobu.

"Já jsem ale chtěl, abys mi ho vzal ty," řekl jsem mu upřímně dřív, než jsem si to stihl promyslet. Tvářil se dost překvapeně. Ruce znovu vrátil na mé boky a vypadal, že se trochu uvolnil.

"Jak-jak to mezi námi je?" zeptal jsem se po nějaké době, kdy jsme si navzájem dívali do očí.

"Nechodíme spolu," řekl téměř okamžitě. Smutně jsem kývl hlavou. Teď mi zhasla poslední naděje, že mezi námi bude něco víc.

"Ale i tak mě kurva moc přitahuješ a potřebuji tě mít u sebe," šeptl a opřel si své čelo o mé. Zavřel oči a vydechoval mi teplý vzduch přímo do obličeje.

"Já tě u sebe taky potřebuji," odpověděl jsem mu a pořádně jsem ho objal. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno a užíval jsem si jeho blízkost.