Boy's Dream

Blbé dny

Stále mimo jsem si balil všechny věci do tašky. Ruce se mi mírně klepaly, takže to šlo pomaleji. Ještě více mě znervózňovala Stevova slova. Skoro to vypadalo, že o mě má pan Stark strach. Ale to se mi jen zdálo. Nevím, co říkal. Možná, že Steve reagoval trochu přehnaně...

Ozvalo se rázné klepání a po učitelově vyzvání do místnosti přišel onen playboy. Vlasy měl docela neupravené. Asi z toho, že někam běžel. Což jsem moc nechápal. Zorničky měl rozšířené a zdálo se mi, že je vyděšený. Ale na druhou stranu... Jeho tvář byla perfektně bez emocí. Vypadal tak klidně a zároveň tak chladně. Až mě to děsilo. Vím, že má výbornou ocelovou masku. Teď nemyslím jeho brnění, ale jeho ochranu před světem, médii i jím samým... Ale že jí má dokonalou až takhle, to jsem nevěděl.

Sklopil jsem pohled k zemi. Nechtěl jsem, aby se na mě podíval. Nechtěl jsem vidět další vlnu zklamání. Dneska jsem zklamal už dost lidí.

"Vem si věci a počkej na mě na chodbě," promluvil na mě velmi přísným a chladným hlasem pan Stark. Nahlas jsem polkl a rychle jsem se zvedl. Byl jsem rád, že se mi nepodařilo upadnout. Dneska jsem schopný všeho.

Se stále sklopeným pohledem k zemi jsem kolem něj co nejrychleji prošel a zavřel jsem za sebou dveře. Až na prázdné chodbě jsem se pořádně nadechl. Úplně jsem se klepal. Vypadal, že je opravdu naštvaný. A já se mu nedivím. Sám jsem naštvaný. Na sebe i na celý svět.

Opíral jsem se o zeď a snažil jsem se psychicky připravit na přednášku, která přijde. Věděl jsem, že si mě pořádně vychutná. On není typ člověka, co na lidi čeká. Za těch několik měsíců jsem si uvědomil, že nedochvilnost a nezodpovědnost jsou přesně ty věci, co ho naštvou nejvíc. Takže jsem ho právě naštval naprosto perfektně.

Moc dlouho jsem nečekal. Pan Stark brzy vyšel na chodbu. Ani se na mě nepodíval a rozešel jsem směrem k východu. Rychle jsem šel za ním. Nevěděl jsem, jestli ho mám následovat, ale lepší být u něj, než zůstat na chodbě. Takhle to budu mít rychleji za sebou.

Naštěstí nic neříkal, takže bylo dobře, že jsem za ním šel. Asi by ho nezabilo, kdyby mi řekl: "Pete! Pojď!" Nebo tak něco. On prostě musí projít jako nějaká hvězda. On vlastně je hvězda...

Vyšli jsme ven a do očí mě hned uhodilo červené auto, které muselo stát ohromný balík peněz. Dost nerad jsem se k němu vydal. Nechtěl jsem s ním jet v autě. Ne po tom, co mi Ned řekl takové hlouposti. Ne, když je tak naštvaný a rozhodně ne kvůli tomu, že nebudu mít kam utéct. A zrovna teď na mě všechny smysly křičely, ať vezmu nohy na ramena.

Nasedl jsem do auta stejně, jako pan Stark. Připoutal jsem se, ale on ne. Díval jsem se z okénka ven. Už mě to ticho začínalo ničit. Celé auto vonělo jeho vůní a já jsem byl opravdu nervózní. Čekal jsem, než začne vyvádět. Teď nás nikdo nemohl vidět. Nikdo by ho nezastavil, kdyby na mě křičel i kdyby mi dal facku, kterou si fakt zasloužím.

Ale on mlčel. Mlčel skoro celou cestu. Z toho jsem byl ještě více v háji. Věděl jsem, že je naštvaný a nechápal jsem, proč ten vztek nechce ventilovat. Možná čeká, že začnu první...

"Omlouvám se," šeptl jsem do ticha. Nevýhoda drahých aut je ta, že motor skoro neslyšíte. Kdybych slyšel alespoň něco, možná bych byl více v klidu. To ticho mě ničilo. Konečně jsem se odvážil otočit hlavu a podívat se na mého společníka.

Pohled měl zabodnutý na silnici a já si až teď uvědomil, že jedeme celkem rychle. Děsilo mě to, ale ta poslední věc, co chci teď dělat, je kritizovat jeho řízení. Tvářil se stejně chladně, jako předtím. Prsty naštvaně bubnoval o volant. 

"Omlouvám se," zopakoval jsem, protože mě předtím asi neslyšel. Vydechl vzduch a na pár vteřin zavřel oči. Opravdu jsem se bál, že brzy nabouráme.

"Já jsem tě předtím slyšel," odsekl a já jsem se dost lekl. Takhle nepříjemný na mě nikdy nebyl. Myslím si, že jsem za celou tu dobu udělal mnohem větší problémy. Nechápu, co ho teď tak žere.

"Proč jsi mi nenapsal?" zeptal se mě po další nekonečné minutě jízdy. 

"Já-" snažil jsem se najít slova. Chtěl jsem mu říct pravdu o tom, že je můj mobil rozbitý, ale nešlo to. Nedokázal jsem mluvit. Měl jsem strachem až moc stáhnuté hrdlo a až moc vyschlo v ústech.

"Bylo to od tebe nezodpovědné. Byli jsme na něčem domluvení a ty se ani neozveš, že přijet nemůžeš?!" začal si vylévat vztek. Nic jsem mu na to neřekl. Stále jsem nenacházel slova.

"Měl jsem na práci důležitější věci, než jsi ty. Ale zrušil jsem to. Jen kvůli tomu, abych na tebe čekal?! Nemyslel jsem si, že jsi tak neschopný," pokračoval a já odtrhl pohled od jeho nádherné tváře. Sledoval jsem rychle ujíždějící krajinu. Cítil jsem slzy, které se mi začaly tvořit v očích. Tohle bolelo. Samozřejmě mi bylo jasné, že má důležitější věci na práci, než mě hlídat. Ale nemusel mi to tak vpálit do obličeje.

"Omlouvám se," znovu jsem zopakoval. Můj hlas zněl mnohem chraplavěji, než předtím. Rychle jsem začal mrkat. Tohle se mi nelíbí. Tohle značí, že brzy své slzy neudržím a taky jsem je neudržel. 

Naštěstí po zbytek cesty nic neříkal a já měl alespoň nějaký čas slanou vodu zahnat a tvářit se, že se mě to nedotklo. Asi jsem až moc začal věřit Nedovo výmyslům. Kdyby mi dneska nenakecal takové hlouposti o tom, že mě má pan Stark rád, tak by to teď tolik nebolelo.

Začal jsem poznávat okolí. Brzy budeme ve Stark toweru. Bál jsem se, co se bude dít tam. Bál jsem se, že mi ublíží. Ale ne, on by mi nikdy neublížil. Snad...

Jakmile zaparkoval, vylezl jsem z auta. Pan Stark se rozešel k výtahu a já za ním šel jako pes, co někomu rozkousal boty a teď za to dostane výprask. I jsem se tak cítil.

Nervózně jsem se ošil, když zmáčkl tlačítko nejvyššího patra. Jeho patra. To znovu znamená, že tam nikdo nebude. Snad se z něho nevyklube nějaký psychopat... Ale na druhou stranu. Je to superhrdina. Neublížil by mi...

Hlasité cinknutí oznámilo, že jsme na místě. Znovu jsem pana Starka následoval. Došli jsme do jeho ložnice a já nemohl být víc zmatený. Bál jsem se, co se bude dít. Myslel jsem si, že si se mnou jen chce promluvit. Ne, že mě zatáhne... Do ložnice...

"Sundej si triko a sedni si na postel," řekl pevným hlasem a konečně se naše pohledy setkaly.