Boy's Dream

Loučení na chvíli

"Já tě u sebe taky potřebuji."

"Tak nikam nechoď," zamumlal mi do ramene a dál mě k sobe tiskl. Smutně jsem si povzdechl.

"Musím. Teta na mě čeká," řekl jsem mu neradostnou novinu. Samozřejmě, že jsem chtěl být v jeho objetí spíš než doma v pokoji...

Miliardář se odtáhl a chvilku si mě prohlížel. Cítil jsem známou červeň, která se mi hnala do obličeje. 

"V kolik zítra končíš?" zeptal se mě pan Sta- Tony. Zeptal se mě Tony a opatrně mě pohladil po tváři. Také jsem se ho chtěl dotknout, ale odolal jsem tomu. Minule nezareagoval zrovna nejlépe.

"Ve tři," odpověděl jsem mu a neubránil jsem se malému úsměvu. Těšilo mě, že se o mě zajímá. 

"Přijedu pro tebe," oznámil mi jako hotovou věc. Chtěl jsem s ním souhlasit, když mi došlo, že jsem dlouho nebyl v ulicích. Už mu Spiderman chybí.

"Já jsem chtěl zítra pomáhat v ulicích," šeptl jsem potichu. Nechtěl jsem ho naštvat. U něj člověk nikdy neví, co ho zrovna namíchne.

"To chceš pořád běhat v tom tvém oblečku? Chtěl jsem ti zítra něco ukázat," řekl tajemně a na konci se mu koutky stočily do malého úsměvu. Otevřel jsem pusu a studoval jsem jeho obličej. Zajímalo mě, jestli zase lže. Něco mi říkalo, že tentokrát mluví pravdu. Že by mi konečně dal oblek?!

"Dobře," souhlasil jsem tedy a opatrně jsem slezl z jeho klína, na kterém jsem celou dobu seděl. Nechtěl jsem, aby nastala trapná situace...

S bolestným syknutím jsem si sedl vedle něho. Chtěl jsem si o jeho rameno opřít hlavu, ale nakonec jsem to neudělal. Pořád nevím, jak na tom jsme. Řekl jasně, že spolu nechodíme. Co tedy děláme? Jsme nějací kamarádi s výhodami? Vždyť nejsme ani kamarádi...

"Tak pojď. Odvezu tě domů," prolomil Tony ticho a zvedl se. Natáhl ke mně ruku a také mi pomohl do stoje. Jakmile jsem stál, opatrně mě pustil. Přál jsem si, aby to nedělal. Chtěl jsem, aby mě držel navždy.

"To nemusíš. Klidně to dojdu pěšky," řekl jsem vážným hlasem. Nechtěl jsem ho otravovat. Určitě má ještě hodně práce, kterou musí udělat.

"Blázníš? Vždyť sotva chodíš. Odvezu tě a konec diskuze," zamračil se, "kdybys mi řekl, že je to tvé poprvé, tak bych byl jemnější." Dodal ještě potichu, ale já to slyšel. Hned jsem zčervenal. My dva jsme se spolu opravdu vyspali? Pořád tomu nemůžu uvěřit.

"Mně se to líbilo," šeptl jsem a zabodl jsem pohled do země. V ruce jsem si žmoulal mikinu a cítil jsem se hrozně trapně. Vůbec jsem to neměl říkat nahlas. Měl jsem si to navždy nechat pro sebe.

"Tohle už kurva neříkej, jinak se neudržím a vezmu si tě na tom gauči ještě jednou," zavrčel mi Tony do ucha. Zvedl jsem pohled a trochu jsem se lekl, protože stál hned u mě. Díval se mi do očí a měl v nich plamínky. Ale nebyl naštvaný. Alespoň se tak nezdál. Opatrně jsem kývl a skousl jsem si ret.

Než jsem se nadál, nalepil se mi na rty a ruce mi položil na boky. I přes značný šok jsem s ním spolupracoval. Pořád mi přišlo nemožné, že se líbáme. Byl jsem jako ve snu.

"Pojď, musíme jít," šeptl Tony mezi polibky a odtáhl se od mých rtů. Ještě několik vteřin se mi hladově díval do očí a já zase jemu. Měl je mnohem temnější než předtím. Stejně tak měl hrubší hlas.

Bez jediného dalšího slova se rozešel k výtahu. Na nic jsem nečekal a následoval jsem ho. Dojeli jsme až do garáží, kde jsem byl snad jen dvakrát. Fascinovaně jsem se rozhlédl kolem sebe. Takové množství drahých aut jsem nikdy neviděl.

"Pete? Jdeš?" zavolal na mě Tony a já si až teď uvědomil, že jsem se kochal možná až moc dlouhou dobu. 

Rychle jsem se k němu vydal a sedl jsem si na sedačku spolujezdce. Ani jsem neměl čas zjistit, co za auto to je. Vím jen, že bylo tmavě modré.

Vyjeli jsme do víru velkoměsta a mezi námi panovalo ticho. Pořád jsem se nemohl rozhodnout, jestli příjemné nebo trapné. Nakonec jsem usoudil, že příjemné. Pohodlněji jsem se usadil na sedačce a opřel jsem si hlavu o okýnko. Rychle se míchající světýlka a všudepřítomné šero zavinilo, že jsem oči zavřel a během několika vteřin jsem usnul.

Tony

"Pete, jsme tady," oznámil jsem mu a zaparkoval jsem před vchodem do jeho domu. Když se mi nedostalo odpovědi, zkontroloval jsem ho pohledem.

Hned jsem uklidnil své nervy, které jsem měl naběhlé za jeho mlčení. Spal. On prostě usnul! Ale ne jako normální člověk. Ne, on musí být vždycky speciální. Obličej měl rozpláclý o okénko, ale na kráse mu to neubíralo. Vlasy měl rozházené do všech stran, ale zřejmě ho to netrápilo. Pusu měl pootevřenou a pokaždé, kdy vydechl, se na okně objevil bílý flek. Vypadal jako malý anděl.

Rychle jsem zakroutil hlavou, abych zahnal všechny nevhodné myšlenky. Měl bych ho probudit a ne se nad ním rozplývat jak nějaký puberťák. Tohle já nedělám a ani nikdy dělat nebudu.

"Pete, vstávej," opatrně jsem mu zatřásl ramenem. Cukl sebou a oční víčka se mu zatřepotala. Chvilku žmoural do všech stran, ale nakonec se na mě podíval. Hned se pousmál. Potěšilo mě to. Jsem rád, když se usmívá. Vždy se mu vytvoří ďolíčky a vypadá tak kurva sexy.

"Už jsme tady," informoval jsem ho. Otupěle kývl a snažil se odpoutat. Pravděpodobně ještě napůl spal. Málem jsem v sobě neudržel smích.

Pomohl jsem mu se odpoutat a u toho jsem se nezapomněl letmo dotknout jeho ruky. Cukl sebou a mé ego znovu povyrostlo. Tak hrozně moc se mi líbilo, jak jeho tělo reagovalo na to mé. Nemělo by se to líbit, ale já nikde neřekl, že nejsem nemocný.

"Už jsme tady?" zeptal se Peter a promnul si oči. Vypadal, že už je při vědomí. Přesto měl oči napůl přivřené.

"Ano, už jsem ti to říkal," připomněl jsem mu. Líčka se mu zabarvila do ruda a sklopil pohled na zem.

"Děkuji za odvoz," řekl rychle a vyběhl na ulici. Brzy na to zmizel ve dveřích a já zůstal sám. Povzdechl jsem si a schoval jsem si tvář do dlaní. 

Tohle jsem posral. Tohle celé jsem tak hrozně moc posral. Nikdy jsem si s ním neměl nic začínat.