Boy's Dream

Hlavou v oblacích

Ráno probíhalo v klidu. Když jsem přišel do kuchyně, pan Stark si dával další šálek kafe. Vypadal dost unaveně, ale i přesto vypadal hezky a upraveně. Ruku měl obvázanou, takže tady někdo v noci musel být. Sám by si to tak hezky obvázat nedokázal. Hlavou mi vrtalo, kdo tu byl.

"Vstal jsi nějak brzo. Má tě už Happy hodit domů?" zeptal se mě jeho typickým chraplákem. Snažil jsem se na sobě nedat znát, jak moc mě mrzelo, že mě neodveze osobně. Ale co jsem čekal? Už takhle mě u sebe nechal dlouho.

"Jak Vám to bude vyhovovat," odpověděl jsem a snažil jsem se schovat můj smutný pohled. Nechtělo se mi nikam chodit. Líbilo se mi tady, ale musel jsem se vrátit za tetou, která na mě určitě doma čeká a nervózně sleduje dveře.

"Dobrá. Až budeš chtít, tak jeď do lobby. Bude tam na tebe čekat. Kdyby se ti udělalo špatně, nebo by se něco dělo, tak mi hned napiš," nakázal mi a já okamžitě přikývl. Nechtěl jsem už otravovat, navíc jsem nechtěl, aby Happy dlouho čekal. 

Potichu jsem za všechno poděkoval a utíkal jsem k výtahu, který mě zavezl až dolů. Dřív než se dvířka výtahu zavřela, jsem uslyšel, jak pan Stark vydechl vzduch, který v mé přítomnosti musel zadržovat. Docela mě to mrzelo, ale snažil jsem se, si z toho nic nedělat. 

Cesta domů utekla rychle. Hned, co jsem přišel domů, u mě stála teta a snažila se mě co nejdůkladněji prohlédnout. Pustila mě do pokoje, jakmile zjistila, že mi nic není. Měl jsem na sobě jen pár modřinek a šrámů. Vymluvil jsem se na to, že jsem nešika a že jsem spadl. Naštěstí mi to uvěřila. Ale uvnitř mi bylo líto, že jsem jí musel lhát. Jenže kdybych jí řekl pravdu, tak si mě k sobě přiváže provázkem a nikdy by mě nepustila z očí.

Zalezl jsem do svého pokoje a rozvalil jsem se na posteli. Dlouho dobu jsem se díval do stropu a přemýšlel jsem nad panem Starkem. Nikdy jsem u něj nebyl takhle dlouho a takhle blízko. Stačí s ním strávit jedinou minutu a učaruje vám tak, že na něj prostě musíte myslet celý den, i když nechcete. Má takové charisma, které vás poznamená.

Snažil jsem se do paměti vyrýt všechno, co se za poslední dny stalo. Bylo mi jasné, že ho uvidím až za nějakou dobu. Mezitím snad přijdu na to, proč jsem ho chtěl tak moc políbit. A to nejdůležitější. Proč mě chtěl políbit on? I kdyby nechtěl, tak stál jen pár centimetrů přede mnou. Proč se mi díval do očí tak dlouho a tak intenzivně? A proč zničehonic prostě odskočil?

Odpoledne uteklo hrozně rychle. Celou dobu jsem přemýšlel, ale na nic jsem nepřišel. Spíš jsem se začal bát ještě více, protože jsem si vzpomněl na nějakého toho Thanose, který nás chce zabít. S takovými myšlenkami jsem usnul.

Ráno začalo až moc dobře. Nezaspal jsem, sluníčko hezky svítilo a na mobilu mi blikala nová zpráva.

Pan Stark

Dneska odpoledne se stav u mě. 
Chci se ujistit, že ti nic není.

Byl jsem v rozpacích. Nečekal jsem, že se uvidíme takhle brzy. A když už, tak na nějaké misi na záchranu světa. Ne kvůli tomu, že mě chce zkontrolovat. Ale tak třeba to ani není z jeho hlavy. Třeba o tom řekl řediteli S.H.I.E.L.Du, který chce mít jistotu, že neumřu.

Teta už byla v práci. Vzal jsem si tedy jen svačinu a vyběhl jsem ven. Vzal jsem si kolo a rozjel jsem se ke škole. Ned na mě nečekal. Nedivím se mu. Nevěděl, jestli dneska do školy přijdu, nebo ne.

Flashe a jeho partičku jsem naštěstí nepotkal. Vešel jsem do třídy a posadil jsem se vedle svého nejlepšího kamaráda, který se mě dost lekl. Hrál si něco na mobilu, takže mě neviděl přicházet.

"Ahoj! Kde jsi byl? Co to bylo za auto, které tě odváželo?" vychrlil na mě Ned jednu otázku za druhou. 

"No ahoj. Promiň, ale mise se protáhla. Zůstal jsem přes dvě noci u pana Starka," vysvětlil jsem mu. Vykulil na mě oči a chvilku ani nemrkal. Musel jsem se pousmát. Ned je totiž snad ten největší fanda Iron mana, který snad na této planetě žije. Když nepočítám sebe.

"U pana Starka?!" vydechl po pár vteřinách, kdy se probudil z šoku. Kývl jsem hlavou a ohlédl jsem se kolem sebe. Musel jsem se ujistit, že nás nikdo neposlouchá. Asi bych za to žádný problém neměl, ale stejně nechci všem na potkání říkat, že jsem vlastně superhrdina a že pracuji pro pana Starka.

"A jaký je? Co dělá? Řekl ti, proč měl před dvěma týdny na konferenci fialovou košili? Jak voní? Ukradl jsi mu zubní kartáček?!" pokračoval ve svém fanouškovském výlevu. Každou další větou jsem na něj kulil oči víc a víc.

"Co? Ne?" odpověděl jsem mu rovnou na poslední otázku. Proč bych mu měl krást zubní kartáček???

"Dneska za ním zase jdu," řekl jsem mu ještě, když se alespoň trochu uklidnil.

"Fakt?! A můžu jít taky?" zeptal se mě a celý se rozzářil. Složil jsem si hlavu do dlaní. Už jsem mu říkal tolikrát, že nemůže. A on se stejně pokaždé zeptal.

"Zkus hádat dvakrát," zamumlal jsem a podíval jsem se na jeho radostný výraz ve tváři. 

"Takže můžu! Já věděl, proč jsem se narodil. Věděl jsem, že tenhle den jednou přijde, že-" 

"-že dostanete zápis, pokud okamžitě nepřestanete mluvit," přerušila ho učitelka, která zrovna vešla do třídy. Ned celý zčervenal a kdyby mohl, určitě by se teď stal neviditelným. 

Snažil jsem se v sobě udržet smích, ale moc to nešlo. Nakonec jsem vyprskl smíchy. Dlouho jsem se takhle nezasmál.

"Parkere! Dneska jdete na poškolu! Nejsem tady pro srandu!" seřvala mě učitelka. Teď to byl Ned, kdo se blbě usmíval. 

Mně do smíchu nebylo. Dneska odpoledne jsem měl jít za panem Starkem. Jak mu to asi vysvětlím?