Boy's Dream

Nečekaný přítel

Naštvaně jsem vyběhl z učebny a došel jsem ke skřínkám. Stále plný vzteku jsem dal do jedné ze skříněk ránu a hned na to jsem se za ruku chytil, protože to opravdu bolelo.

"Klid, nevztekej se. Ta skřínka ti nic neudělala," ozval se za mnou posměšný hlas. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, abych se alespoň trochu uklidnil. Ale moc to nepomohlo. Zrovna teď jsem na pitomé poznámky neměl náladu. Dostal jsem poškolu a to je problém.

Snažil jsem se Flashe ignorovat a raději jsem si vzal do tuky mobil. Potřeboval jsem dát vědět panu Starkovi, že nepřijdu. Věděl jsem, že se bude zlobit, ale mohl jsem si za to sám.

"To jsi opravdu tak nevychovaný, že si s námi ani nepopovídáš? I když já se ani nedivím. Rodiče ti chcípli a vychovává tě teta, která je prý pěkně cáklá," pokračoval Flash, ale to rozhodně neměl. Já si nikdy nenechám sáhnout na rodinu.

Všechny své věci jsem odhodil na zem a otočil jsem se k celé partičce čelem. Ani jsem se nedivil, že proti mně byla taková převaha. Flash je srab a nikdy bez svých goril nikam nechodí.

Na nic jsem nečekal a skočil jsem na něj. Chvilku byl vyděšený, ale jakmile jsem mu dal první pěstí, ožil. 

Prali jsme se docela dlouho. Celá chodba skandovala naše jména, ale to jsem nevnímal. Díky pavoučím smyslům jsem se úspěšně vyhýbal flashovým ránám. Sám jsem mu jich ale několik dal. A nikdy jsem se necítil lépe.

"Dost! Běžte od sebe" rozlehl se chodbou známý hlas. Ale nedokázal jsem si ho spojit s obličejem. I přes jasný příkaz jsme oba v praní pokračovali. A to až do doby, než mě někdo z Flashe sundal. Tomu zase pomohl nějaký jeho poskok. Podepíral ho, i když vůbec nemusel. Nic vážného jsem mu neudělal. Zatím.

Až teď jsem si všiml, že celá chodba mlčela. Všichni se dívali buď na mě, nebo na Flashe. Více však na mě. A já neměl sebemenší ponětí, proč.

"On-on je psychopat! Jen jsem procházel kolem a on na mě zaútočil!" začal lhát můj protivník a u toho ze sebe dělal největšího chudáka. Znovu jsem cítil, jak ve mně vaří krev a jak se mé pěsti znovu probouzejí k životu.

"To není pravda! Tak to nebylo!" začal jsem se bránit a pokusil jsem se znovu vrhnout na člověka, který urážel moji rodinu. Silné paže mě však stále držely, takže jsem to nakonec vzdal. Cítil jsem, jak byl člověk za mnou opravdu napnutý.

"Děkuji, Thompsone. Můžete jít. Já to s panem Parkerem vyřeším ve svém kabinetě," promluvil člověk za mnou. Teď jsem to byl já, kdo se napnul. Otočil jsem hlavu a díval jsem se přímo do modrých duhovek.

"Steve?!" vydechl jsem překvapeně. Čekal jsem tady všechny, ale Captaina Ameriku ne. Už jsem chápal, proč se na nás všichni dívali. Nic mi na to neodpověděl. Jenom sebou cukl a rozhlédl se kolem sebe. Snad všichni se na nás dívali. 

Steve mi položil ruku mezi lopatky a začal mě tlačit směrem pryč. Neřekl jediné slovo a já jsem začínal propadat panice. Začal jsem si uvědomovat, že mám opravdu velký problém. 

Došli jsme až na konec chodby, kde jsme vešli do kabinetu. Captain za námi zavřel dveře a až teď vypustil vzduch, který po celou cestu v plicích zadržoval. Prohrábl si vlasy a chvilku se díval do země. Nic jsem neříkal. Jen jsem stál kousek od něj a čekal jsem, co se bude dít.

"Přemýšlel jsi vůbec?!" vydechl, jakmile se dostatečně uklidnil. Mlčel jsem. Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Samozřejmě, že jsem nepřemýšlel. Vždyť urazil moji rodinu. Tedy není o čem přemýšlet.

"Víš vůbec, jak moc nezodpovědné a riskantní to bylo?" pokračoval. Zvedl pohled a naštvaně se mi díval do očí. Teď jsem to byl já, kdo začal studovat podlahu.

"Já jsem si myslel, že jsi trochu vyspělejší! Vždyť jsi jedním z nás!" říkal naštvaným ale stále tichým hlasem. Poslední větu dokonce zašeptal.

"Nejsem jedním z vás. Jsem jen dobrý soused spi-" začal jsem. Sám jsem si vybral, že se mezi ně nechci přidat. Nejsem tak dobrý, jako jsou oni.

"-to jsou kecy. Jsi jedním z nás. Tony se tě prostě jen snaží chránit. To je celé. Všichni tě bereme jakou součást. Teď mi ale vysvětli, proč jsi se s ním pral? Víš, jak to bylo nápadné? Když se ani jednou nestrefil? Jak jsi se tomu vždycky vyhnul? Někdo na to mohl přijít. Někdo by si spojil dvě a dvě dohromady. A víš jak by to pak dopadlo?!" dál mi dával kázání. Během toho si došel sednout ke stolu a po cestě si znovu prohrábl vlasy.

"Budu hádat, špatně?" protočil jsem očima. Samozřejmě jsem si teď uvědomoval, že to opravdu nebyl dobrý nápad. I když, co kecám. Kdybych mohl, tak mu pár ran ještě daruji.

"Hodně špatně! Pete, musíš pochopit, že tvoje pravá identita je teď hlavní priorita. Nikdo nesmí vědět, kdo jsi. Ale to už jsme přeci probírali. Pamatuješ?" nadzvedl jedno obočí. Pokynul mi, že si mám jít sednou naproti jemu. A já tak udělal. Svalil jsem se na židli a začal jsem studovat své prsty. Pořád jsem se mu nebyl schopný podívat do očí.

"Pamatuji. Nikomu jsem nic neřekl," povzdychl jsem si. A měl jsem pravdu. Ned na to přišel sám. Já jsem mu to říkat nechtěl. Ale stál v mém pokoji, když jsem do něj přišel v obleku. Hned mu to došlo.

"To je dobře. Moc dobře," řekl už trochu jemnějším hlasem. Přesto jsem se ho pořád bál.

"Teď mi řekni, proč jste se prali," vyzval mě a já chvilku přemýšlel. Nakonec jsem se rozhodl pro pravdu.

"Nadával mi do rodiny," šeptl jsem. Steve si založil ruce na hrudi a chvilku si mě jen prohlížel. Nic neříkal a to ticho mě opravdu znervózňovalo.

"Víš, že se to dá řešit i jinak, než že ho zmlátíš?" povzdechl si po čase. Konečně jsem se odhodlala a podíval jsem se mu do očí. Zrcadlila se v nich starost a obavy. Vlastně je od něj hezké, že mu záleží na tom, jestli se prozradím, nebo ne.

"Příště už to neudělám," dostal jsem ze sebe, i když jsem tomu nevěřil. A Captain tomu také nevěřil.

"Tak příště si alespoň nějakou tu ránu dech dát. Ať to není tak nápadný," řekl a na konci mu ďábelsky svitlo v očích. Usmál jsem se. Očividně se dřív pral dost často. Přikývl jsem.

"Co tady vlastně děláš?" zeptal jsem se na něco, co jsem už od začátku nechápal.

"Učím tady," pokrčil rameny a já samým šokem otevřel pusu.