Boy's Dream

Nepochopeni

A/N
Upozornění pořád nechodí, tak se ujistěte, že jste žádnou kapitolu nepřeskočili 🖤

---

Čím déle jsme se líbali tím víc to bolelo. Nemohl jsem v tom pokračovat. I když jsem chtěl, aby tahle chvíle trvala navždy, zároveň mě trhala na kousky a já si nebyl jistý, jestli to ještě zvládnu.

Jemně jsem od sebe pana Starka odstrčil a tím přerušil náš polibek. Znovu jsem měl v očích slzy, které si brzy našly cestu po mém obličeji. Pan Stark mi položil horkou dlaň na tvář a ukazováčkem začal slzy utírat.

"Ne, takhle to nejde," odstoupil jsem od něj. Ničí mě, že se ke mně chová, jako by mezi námi něco mohlo být...

"Pete-" začal, ale já ho mluvit nenechal. Zakroutil jsem hlavou a snažil jsem se najít správná slova.

"Nemůžete mi tohle dělat. Políbit mě, dát mi naděje a pak mi něco říkat o odstupu," zamračil jsem se na něj a byl jsem na něj dost naštvaný. Mlčel. Neměl mi na to co říct, protože mám pravdu.

"Nemůžu tohle dělat. Máš pravdu. Nesmím se tě dotýkat. Nesmím tě líbat, nesmím nic. A přesto tady spolu stojíme a stalo se to," řekl a prohrábl si vlasy, které měl jako vždy perfektně upravené. Stále zněl zoufale, ale nežral jsem mu to. Určitě je rád, že to může svést na něco jiného.

"Můžeme," odporoval jsem. Nikde není psáno, že nesmíme.

Je. V zákonech.

"Ty to pořád nechápeš? Kurva podívej se na mě a pak se podívej na sebe. Tohle prostě nejde," odpověděl mi tvrdým tónem hlasu. Znovu mě jeho slova zasáhla do srdce, ale už jsem nebrečel. Držel jsem to v sobě a ventiloval jsem to ven skrz vztek.

"A kdo rozhodl o tom, že to nejde?" zabručel jsem. Jestli má být tohle můj poslední boj, tak o pana Starka budu bojovat do posledního dechu.

"Já nevím... Nějaký debil ve vládě. Já nevím! Ale prostě to tak je a my dva s tím nic neuděláme."

"Ale-" chtěl jsem něco namítnout, ale přerušil mě.

"Tady není žádné ale! Jsou zákony, které musíš dodržovat," informoval mě, ale nezjistil jsem nic nového.

"Někteří lidi ho porušují. Bojuju proti nim každý den," odporoval jsem. Bylo mi jasné, že se vymlouvá. Nic by se mnou neměl, ani kdyby to bylo legální.

"Máš pravdu. Jenže to jsou kriminálníci, kteří za to jdou do vězení. Chceš být stejný jako oni? Chceš být kriminálník?!" dál na mě zvyšoval hlas a zoufalství šlo v jeho hlase dost slyšet. Jenže on nemá důvod k tomu, aby byl zoufalý. Já mu jsem u zadnice. 

"Super, pokračujete ve svojí hře," protočil jsem očima a měl jsem toho plné zuby. Ať už jsem ho měl rád jakkoliv, každé jeho slovo mi ubližovalo.

"Jaké hře?" nechápal, nebo to alespoň hrál. Nadzvedl jedno obočí a já znovu musel uznat, že je to dokonalý herec. Mnozí by se od něj měli učit.

"Asi máte nějakou potřebu mít nade mnou kontrolu. Líbáte mě a pak tvrdíte, že nesmíte-"

"Nesmím." Ignoroval jsem jeho poznámku a pokračoval jsem dál.

"Když chci odejít, tak mi to nedovolíte. Když chci zůstat, tak mi to taky nedovolíte. Jsem z toho unavený. Nejsem připravený, aby si se mnou někdo takhle hrál. Takže mě teď hned necháte odejít a já se s tím nějak vypořádám," dostal jsem ze sebe a spolkl jsem vzlyky. Doufal jsem, že to časem nebude tolik bolet. Protože momentálně jsem vnitřně umíral.

"Co  to meleš? Tohle nedělám!" ohradil se, ale o několik kroků ucouvl. Vypadal, jako by se v něm praly dvě strany. Jako by byl nějaký schizofrenik...

"Ne dobrý, já to chápu. Prostě jsem kluk, který je debil, protože se zamiloval do svého šéfa. Asi mi nechcete ublížit, ale já to chápu. Opravdu jo. Už na mě nemusíte hrát divadlo. Jak jsem řekl, chápu to," dořekl jsem a rychle jsem si setřel nové slzy.

"Ty nechápeš kurva nic! Nechápeš, jak moc se sám sobě hnusím! Nechápeš, co za problémy z toho budeš mít! Nevíš, jak moc po tobě šílím, i když je to špatné. Jak moc mi sebere dech každý tvůj posraný pohyb! Nechápeš, že se mnou nikdy nebudeš šťastný. Nikdy ti nebudu moct dát to, co kluci v tvém věku. Nemůžeš se mnou chodit ven za ruku, nemůžeš se ke mně hlásit. Nemůžeš to nikomu říct, protože je to až moc nebezpečné! Nevíš, jak moc budeš zničený, až to skončí. Já jsem sobec Pete a musíš si to uvědomit. Jde mi o to, abych se měl dobře já. I když se budu snažit, stejně to pro tebe nedopadne dobře. Jsi ještě moc mladý na to, aby jsi skončil zrazený. Nechci ti zhnusit svět, život... Ale dopadne to tak. Ty to moc dobře víš! Mám dobré právníky. Kurva hodně dobré právníky. Nešel bych do vězení. Ten soud bys prohrál a byla by to tvá životní prohra. Jenže já bych s tím nemohl nic udělat! Ty bys na mě zavolal policii... A když ne ty, tak kdokoliv, kdo se to jednou dozví. Nikdy bych s tebou nemohl mít vztah. Líbíš se mi, ale chci tě jen po tělesné stránce. Nikdy nedokážu nikoho milovat nebo s někým chodit. Prostě to tak je a nic s tím neuděláš. Nemáš se mnou dobrou budoucnost. Takže si udělej laskavost, seber se a odejdi. Nechám tě jít, i když jsem tebou posedlý a potřebuji kontrolovat každý tvůj zkurvený krok. Vyhýbej se mi, protože já už se ti vyhýbat nedokážu!" najednou se v něm něco zlomilo a dostal ze sebe všechno, co si chtěl nechat pro sebe. Hrozně moc mě bolelo to, co řekl a zároveň mi nikdo neřekl nic hezčího. Byl jsem rád, že mi to řekl upřímně a ještě víc jsem byl rád, protože mě také chce. I když jen mé tělo.

"Tak už se mi nevyhýbej," šeptl jsem a i přes všechno, co teď řekl, jsem se mu přitiskl na rty.

A/N

Omlouvám se, že je kapitola až takhle pozdě :/ Hokej no :D 

Jinak upozornění pořád nechodí... Tak si to občas zaktualizujte. Klasicky bych měla vydávat 1 den = 1 kapitola. 

Jak se vám líbí děj příběhu? ♥ Za každý názor budu ráda a klidně mi hoďte i nějakou konstruktivní kritiku ♥

Marvel_corn