Boy's Dream

Životní chyba

Tony

"Uvědomuješ si, co mi děláš?" šeptl jsem potichu, jakmile jsem našel slova. Zhluboka jsem dýchal a snažil jsem se začít přemýšlet jako rozumný člověk. Musím ho nechat jít. Co nejdříve. 

Hned. Musím ho nechat jít hned.

"Om-omlouvám se," šeptl a chtěl ustoupit. Mohl jsem ho pustit a ráno dělat, že se nic z tohohle nestalo. Že jsem nikdy neměl větší chuť si ho konečně vzít na té ustlané posteli, než teď. Jenže jsem to nedokázal. Možná to bylo tím alkoholem, nebo to je jeho dokonalé tělo, co mi oblblo mozek.

Volnou rukou jsem ho zastavil. Jemně jsem ho objal a nedovolil jsem mu, aby se jakkoliv oddálil. Vnitřně jsem věděl, že kdyby teď opravdu chtěl odejít, tak ho musím nechat. Ale k mému překvapení se nikam nechystal. Dost jsem si oddychl.

"Ty se nemáš za co omlouvat," pousmál jsem se. On je ten poslední, co by se měl omlouvat. To spíš já bych měl... Steve má pravdu. Je to dítě a... Prostě to není správné. Asi jsem nemocný. Jinak si to vysvětlit neumím.

"Ale mám. Pořád něco kazím. Třeba dneska jak jste na mě musel čekat, když jste měl na práci důležitější věci, než jsem já. Nebo-" začal a já ho musel umlčet. Nechtěl jsem na to myslet. Chtěl jsem mu vyřvat do obličeje, že jsem nic důležitějšího na práci neměl. On je přeci ten nejdůležitější.

Přitiskl jsem své rty na ty jeho. 

Nepřemýšlel jsem... Kdybych alespoň jednou v životě použil to, čemu se říká mozek, tak jsem právě neudělal tu největší chybu mého života.

Peter

Prvních pár vteřin jsem si myslel, že se mi to jen zdá. Tohle se přeci nemůže dít! Sice jsem o tom snil dlouho, ale nikdy jsem si nemyslel, že by se to opravdu mohlo stát.

Celá situace pro mě byla tak moc nová, cizí... Nevěděl jsem, co mám dělat. Nikdy předtím jsem se s nikým nelíbal... Je tohle vůbec líbání? Nebo jen pusa? Co já vím... 

Okamžitě jsem zavřel oči. To je ta jediná věc, co o líbání vím. Nebylo to divné. Naopak jsem to rád uvítal. Třeba je to opravdu jen dost živý sen. 

Na desetinu vteřiny jsem přemýšlel, kam mám dát ruce. Na záda? Nikam? Do vlasů? Byl jsem v koncích. Nakonec jsem je přesunul na jeho boky a hned jsem ucítil, jak se proti mým rtům usmál. Bylo to tak dokonalé. Úsměv je u něj vzácný. Navíc v takové situaci...

Jakmile jsem mu položil ruce na boky, trochu se uvolnil. Poznal jsem to. Začal nabírat na intenzitě polibku a já se v duchu modlil, že mi to alespoň trochu jde. Hrozně moc mě mrzelo, že nemám žádné zkušenosti. Třeba bych byl pro pana Starka lepší a možná by se to jemu líbilo alespoň z části, jako se to líbilo mně.

Moc jsem nevnímal pocit mrazení a zároveň to obrovské teplo, které mi spalovalo všechny buňky v těle. Raději jsem myslel na to, co mám dělat s pusou a s jazykem, který snad nebudu muset použít.

Pan Stark se odtáhl až moc brzy. Bál jsem se. Hrozně moc jsem se bál, co řekne. Co bude dělat. Co tohle celé znamená...

"Pete, nepřemýšlej," šeptl a já opatrně otevřel oči. Pořád stál jen několik centimetrů přede mnou. Zorničky měl rozšířené a plné plamínků. Hruď se mu zvedala stejně rychle, jako mně. Opatrně jsem kývl hlavou. Pořád jsem nevěděl, co se bude dít dál.

Dost mě překvapilo, když se ke mně pan Stark naklonil a znovu mě začal líbat. Tentokrát jsem to zkusil. Zkusil jsem nepřemýšlet a místo toho vnímat.

Celé jsem to nechal na něm. Přeci jen, musí mít mnohem více zkušeností, než mám já. To se prokázalo, když do mě po několika vteřinách zatlačil. Začal jsem pod tlakem couvat, dokud jsem zády nenarazil na stěnu. Nebo na dveře? Já nevím. A je mi to vlastně i jedno. Byl jsem rád, že jsem měl alespoň nějakou oporu, protože kolena mi přestávala fungovat. 

Užíval jsem si jeho ruce, které mi začínaly roztápět tělo. Jednou z nich mě jemně hladil po zádech, zatímco druhá se zdržovala na boku. 

Nevěděl jsem, jak moc si můžu dovolit. Ale už nemám co ztratit. I kdyby to mělo být naposledy, co se teď vidíme, chci mít na co vzpomínat. Proto jsem mu zatlačil na záda a tím ho na sebe více natiskl. Trochu se lekl, ale brzy se znovu uvolnil. Začal polibek prohlubovat a já byl opravdu rád, že jsem ho poslechl. Bez přemýšlení to šlo lépe.

Teď jsem mohl vnímat trpkou chuť alkoholu, která obklopovala jeho rty. Teplý vzduch, který mi nosem vydechoval do obličeje. Všechno na celém tomto momentu bylo dokonalé. Tedy až na jedno. Že bude musel skončit a taky že skončil.

Pan Stark se ode mě znovu oddálil. Ale ne moc. Stejně jako předtím si opřel své čelo o to mé. Byl udýchaný a já také. Stále mě k sobě tiskl, stejně jako jsem já tiskl jeho k sobě. 

Po docela dlouhé chvíli jsem si začal uvědomovat celou situaci. Předtím mě to ani nenapadlo. Je přeci normální, že se dva lidé políbí ne? Čím déle jsem na to myslel, tím více jsem si tím nebyl tak jistý. Možná jsem právě zkazil úplně všechno. Vždyť by ho mohli zavřít! Kvůli mé sobeckosti. Ano, začal první, ale třeba... Třeba jsem ho vyprovokoval. Možná se chtěl odtáhnout po první vteřině, ale já ho nepustil.

Najednou jakoby nad tím zapřemýšlel i on. Cukl sebou a pustil mě. Couvl o pár kroků dozadu. Otevřel jsem oči a snažil jsem se přijít na to, co jsem pokazil. Proč najednou uskočil tak rychle. I když, je to jasné... Nestojím mu za problémy. Nestojím mu vlastně za nic. Určitě se nic z tohohle nemělo stát. A já... Já to chápu.

"Já-já... Promiň," dostal ze sebe, otočil se a rychlým krokem odešel z místnosti.