Boy's Dream

Usmíření nebo rozdělení?

Od toho incidentu na střeše mrakodrapu utekl týden. Nekonečný týden, kdy jsem Tonyho neviděl. Ptal jsem se po něm všude, ale nikdo nevěděl, kde je. Ptal jsem se i Steva, se kterým jsem dlouho nemluvil. Tony mi prozradil, že o nás ví a že se mu to nelíbí, takže jsem se mu vyhýbal.

Bál jsem se o něj. Ani jsme si o tom nestihli promluvit. Jakmile přestal brečet, omluvil se mi, vlezl do obleku a odletěl někam do neznáma. Hrozně se o něj bojím a doufám, že se co nejdříve vrátí.

"Tony, jestli tohle uslyšíš, tak mi prosím zavolej. Mám o tebe strach a chybíš mi," nahrál jsem vzkaz do hlasové schránky. Tak třicátý za tenhle týden. Ani na jeden mi neodpověděl. 

Ležel jsem ve svém pokoji a sledoval jsem strop. Nevěděl jsem, co mám dělat. Flash se mnou ven jít nemohl, protože ho mamka nepustila. No a Tony je někde pryč. Nikoho jiného nemám.

Měl jsi Neda..

Vzal jsem do ruky mobil a najel jsem na kontakt a přemýšlel jsem, jestli mám zmáčknout to blbé zelené tlačítko. Dlouho jsem se díval do mobilu. To i poté, co obrazovka zhasla. Nakonec jsem se rozhodl, že mu volat nebudu. Nejsem na to připravený.

To bych nesměl být takový blbec. Omylem jsem tlačítko zmáčkl. Byl jsem jako v transu. Asi bych to měl rychle ukončit, ale nebyl jsem schopný se jakkoliv hnout. To ani ve chvíli, kdy mi hovor přijal.

"Co potřebuješ?" zeptal se mě chladným tónem. Okamžitě jsem měl v očích slzy. Chyběl mi.

"Ne-Nede," šeptl jsem a najednou jsem zapomněl, proč jsem mu vůbec volal.

"Petere?" řekl otráveně a mě to hrozně moc bolelo. Byli jsme si ještě před měsícem tak blízký.

"Můžeme se prosím vidět?" dostal jsem ze sebe přiškrceným hlasem. Potřeboval jsem se s ním vidět. Potřeboval jsem mít mého kamaráda. Nejlepšího kamaráda.

"O samotě?" ozval se po chvilce ticha. Bylo mi jasné, že naráží na Flashe.

"Jo," šeptl jsem. Následovalo ticho, během kterého přemýšlel. Byla to jedna z nejdelších chvil mého života.

"Kdy?" zeptal se nakonec. Srdce mi poskočilo. Neřekl ne.

"Hned," řekl jsem hned, než jsem to stihl promyslet, "ehm... Teda kdykoliv budeš mít čas."

"Tak dobře. Přijď teď do parku co mám u baráku," povzdechl si a mně ze srdce spadl obří kámen. Sice mi ještě neodpustil, ale není k tomu daleko.

Ještě jsem se rozloučili a já na sebe v rychlosti házel mikinu. Venku už se stmívalo a já opravdu nechtěl nastydnout. Ještě jsem tetě napsal, že jdu ven a poté jsem co nejrychleji utíkal na naše místo setkání.

Byl jsem zde první. Celý udýchaný jsem se svalil na naší lavičku. Sice jsme se nedomluvili, kde přesně se sejdeme, ale já jsem věděl, že půjde sem. ¨

Netrvalo dlouho a začala se ke mně přibližovat postava. Po těle mi naskočila husí kůže. Začínal jsem se trochu bát. Sice jsem Spiderman, ale i tak se večer v parku necítím dobře. Ned vystoupil ze tmy do světla, které poskytovala pouliční lampa. Zasekl se a podíval se mi přímo do očí. 

Viděl jsem v nich tolik emocí, že mě to úplně sebralo. Jen jsem se na něj díval a doufal jsem, že bolest v srdci rychle odejde. 

Už se nadechoval, že začne mluvit. Ale já ho přerušil. Zvedl jsem se z lavičky a během chvilky jsem ho drtil v objetí. Asi jsem měl počkat. Měl jsem se mu omluvit, poprosit o odpuštění a pak až ho objímat. Ned byl začátku byl překvapený. Nakonec mi položil ruce na záda a objal mě taky.