Boy's Dream

Rozbitá káva

Ale já jsem spát nešel. Možná, že to bylo neslušné, ale pořád mě bolela hlava, takže jsem moc nemyslel.

Místo do ložnice jsem se tedy vydal do kuchyně. Obešel jsem pana Starka, který vypadal myšlenkami někde jinde, a sedl jsem si na barovou židli.

Pan Stark si zaléval kávu. Hrneček byl skoro plný, ale on pořád nepřestával. Pavoučí smysly na mě křičely, že pokud nezasáhnu, stane se něco špatného. Ale já i přes to raději seděl na židli a čekal jsem, co se stane.

"Kurva!" rozkřikl se pan Stark, jakmile si opařil prsty od horké vody. Rychle jsem vyskočil na nohy a doběhl jsem k němu. Hrneček ležel na zemi a byl na několik kousků rozlámaný.

Opatrně jsem překročil střepy a chytil jsem pana Starka za zdravou ruku. Rychle jsem ho zatáhl ke dřezu a pustil jsem mu na ránu studenou vodu. Bolestně sykl, ale nikam rukou neuhýbal.

Pavučinou jsem k sobě přitáhl lékárničku, kterou měl pan Stark na zdi v kuchyni. Roztřesenou rukou jsem vyndal chladivou mastičku, chladivý polštářek a nějaké ty obvazy. 

Mezitím, co si pan Stark chladil ruku, jsem uklidil střepy a vytřel jsem podlahu. Celou dobu jsem se o něj bál, i když se mu pořádně nic nestalo.

Zastavil jsem vodu a hlavou jsem naznačil, aby si šel sednout ke stolu. Co nejopatrněji jsem vzal jeho zraněnou ruku do své a začal jsem na ni nanášet chladivý gel. Pan Stark vydechl všechen vzduch a zaklonil hlavu dozadu. Opatrně jsem mu gel roztíral a snažil jsem se myslet na to, jak moc příjemné bylo, dotýkat se jeho kůže.

Nakonec jsem mu chladivý polštářek dávat nemusel, protože se zas tak moc nespálil. Navíc je jeho tělo zvyklé na spáleniny z dílny. 

"Promiň, to já bych se měl starat o tebe," zasmál se pan Stark, ale v jeho očích mu šlo vidět, že ho to opravdu mrzí. I když nemělo co.

Trošku jsem zčervenal a přemýšlel jsem, co mu na to mám říct. 

"Nic nemusíte," dostal jsem nakonec ze sebe. Pustil jsem jeho ruku, kterou jsem držel déle, než bylo potřeba. Ne, že bych jeho dlaň chtěl pouštět, ale začalo to být divné.

"Udělám Vám to kafe," pípl jsem a opravdu jsem tak šel udělat. 

Během přípravy pití jsem na sobě neustále cítil pohled druhé osoby. Bylo mi to značně nepříjemné, takže jsem se po celou dobu nervozitou třásl. Stále jsem měl v hlavě snad milion otázek a stále mi na ně někdo neodpověděl.

"Co se stalo? Kde je ten týpek a zbytek teamu?" nedokázal jsem držet jazyk za zuby a zeptal jsem se hned, co jsem před pana Starka položil hrnek plný horkého pití.

"Po tom, co jsi málem umřel, tak odletěl. Nezapomněl dodat, že se brzy vrátí i s nějakým Thanosem, nebo co. Ale s tím si nedělej hlavu. Hlavně se uzdrav co nejdříve," falešně se usmál. Bylo mi jasné, že ho to opravdu trápilo. Ale neptal jsem se. Kdyby mě na další akci chtěl, tak by mi o tom sám řekl. Nemělo cenu se ho vyptávat. Akorát bych ho zbytečně naštval, jak to mám ve zvyku.

"Kde to jsme?" zeptal jsem se na další věc, která mě také trápila. 

"No u mě doma přeci," usmál se pan Stark. Tentokrát to myslel upřímně. Já jen vykulil oči. Sice jsem byl v "Avengers toweru," skoro každý den, ale přístup do vyšších pater byl zakázán. Je obecně známé, že tady bydlí a je to pro něj jako nějaká svatyně.

"Ehm... Neměl bych jít domů?" navrhl jsem. Ne, že by se mi chtělo. Ale rozhodně jsem ho nechtěl otravovat doma. Určitě měl hodně práce a já mezi ní určitě nebyl.