Boy's Dream

Střepy života

A/N 

Včera vyšla kapitola, ale nechodilo upozornění. Asi WT zase blbne... Každopádně se ujistěte, že jste včerejší kapitolu nevynechali ♥

Budu ráda za každý koment, co si o knížce myslíte ♥ Děkuji za každou hvězdičku i za přečtení ♥

----

Dost jsem se lekl, když jsem uslyšel sklo. Hned jsem zvedl pohled a zadíval jsem se do vyděšených hnědých očí.

Kurva, kurva, kurva! Já to řekl nahlas, že jo? Prosím, že jsem to neřekl nahlas...

Pan Stark překročil střepy a začal chodit po kuchyni sem a tam. Držel se za hlavu a něco si potichu mumlal pro sebe. Raději jsem byl potichu. Už jsem řekl dost. Tohle se stát nemělo. Tohle se nikdy stát nemělo.

"Víš, že mi to vůbec neděláš lehký?" zeptal se mě po nějaké době a konečně přestal chodit. Intenzivně se mi díval do očí a i když jsem se snažil, nedokázal jsem pohled odtrhnout.

"To je jedno. Nezabývejte se tím. Stejně to není nic, čím byste se měl trápit. Je-je to můj problém. Už jsem se s tím smířil. Opravdu se omlouvám, že jsem to řekl nahlas," snažil jsem se z toho nějak vykecat.

"Ty se omlouváš, žes to řekl nahlas? Nemáš si to ani myslet! Pete, já se ti nesmím líbit, chápeš?" začal ztrácet nervy. Ale nebál jsem se ho. V nejhorším uteču. Snad...

"Fakt to neřešte. Omlouvám se, že jsem se s Vámi chtěl vy-vyspat. Už to neudělám," řekl jsem pevným hlasem, i když jsem tomu nevěřil. Až moc po něm prahnu.

"To já bych se měl omlouvat tobě. Kurva, to je fakt v prdeli," zoufal si a sedl si naproti mně na barovou židli. Hlavu si složil do dlaní a hlasitě dýchal.

"Proč-proč byste se měl omlouvat Vy mně?" nechápal jsem. Zasmál se a zakroutil hlavou.

"Pete, prostě mě nech jít. Prosím. Ulehčíš si tím život. Neztrácej čas nad někým, kdo ti ho nemůže vrátit," řekl pevným hlasem a já rychle začal mrkat. Věděl jsem, že mě odmítne. Přesto jsem někde v hloubi duše doufal, že se mu třeba taky líbím.

Opatrně jsem se zvedl a snažil jsem se neklepat. Rychle jsem si setřel z oka jednu neposednou slzu a doufal jsem, že to neviděl. Jeho hlasité povzdechnutí mi jen potvrdilo, že to viděl. Vydal jsem se pryč z místnosti. Nedokázal jsem tam s ním být. Potřeboval jsem chvilku času.

"Pete! Pete počkej," uslyšel jsem za sebou kroky. Neotočil jsem se. Nechtěl jsem, aby viděl můj obličej plný slz.

Dost jsem se lekl, když jsem narazil do jeho pevného těla. Chtěl jsem ho obejít, ale nedovolil mi to. Položil mi ruce na ramena a jemně je stiskl.

"Pete, prosím. Neplakej. Prosím," řekl tichým hlasem. Kdyby to nebyl pan Stark, řekl bych, že se mu chce brečet. Po jeho slovech jsem už slzy nezastavil. Dost mě překvapilo, když jsem byl vtáhnut do objetí. 

Opatrně jsem obmotal své ruce kolem pasu pana Starka a brečel jsem mu do trička. Byl jsem na sebe tak moc naštvaný. Jediný moment, kdy musím být silný a já se sesypu jako domeček z karet. Takový už prostě jsem. Mladý, naivní a slabý.

Zhluboka jsem vdechoval jeho osobitou vůni. Bylo mi jasné, že to je naposledy. Nedokázal jsem se s tím smířit. Ale věděl jsem, že nemám na vybranou. 

Uklidnil jsem své slzy i splašené srdce a o krok jsem ustoupil. Rukávem od mikiny jsem si setřel slzy a doufal jsem, že se ke mně vrátí až večer, kdy budu sám usínat v posteli. Nechci před ním znovu brečet.

"Pete, poslouchej mě," řekl chraplavým hlasem a stále nechával své dlaně na mých ramenech. 

"Netrap se tím. Prosím. Na světě je tolik lidí, kteří ti dokážou dát to, co potřebuješ. Já mezi ně nepatřím. Budu si od tebe držet odstup, ano? Pro tvoje dobro. Nechci ti ublížit a vím, že to udělám, pokud tě budu mít nablízku. Prosím, pochop to," kladl mi na srdce, ale já jsem to nežral. Nechtěl jsem nikoho jiného. Chtěl jsem jeho. On by mi dal všechno, co potřebuji. Vím to.

"Nemusíte se snažit. Můžete mi to říct rovnou. Já chápu, že se Vám nemůže líbit někdo, jako jsem já," smutně jsem se pousmál a opravdu jsem si přál odejít. 

"Chápeš, co je na tom špatně?" zeptal se mě a zněl dost zoufale.

"Úplně všechno a vlastně nic," odpověděl jsem mu. On se jen zasmál a vtiskl mi pusu do vlasů. Zhluboka nasál vůni mých vlasů a tohle gesto mi znovu rozbušilo srdce. Kdyby jen věděl, co mi dělá.

"Všiml jsi si, že je mezi námi... Menší věkový rozdíl?" odtáhl se a díval se mi do očí. Opatrně jsem přikývl.

"A i tak je ti to jedno," nechápal a já vlastně taky ne. 

"Ty mi to děláš tak kurva moc těžký," povzdechl si a já znovu nevěděl, o čem to mluví.

"Tak já se omlouvám. Kdybyste mě ten první den nepolíbil zpět, tak se to nestane," začal jsem ztrácet nervy. Nebyla to jeho vina. Tedy myslím. 

"Kdyby ses na mě nevrhl, tak se to nestane," odsekl zpět a očividně ho naštvala moje náhlá změna chování. Stejně jako mě štvala ta jeho.

"Taky že se to už nestane. Jste alespoň na kluky? Nebo jsem neměl nikdy šanci?" potřeboval jsem to vědět. Mlčel. A to dost dlouho.

"Díky. To jsem potřeboval vědět," smutně jsem se pousmál. Asi by mi pomohlo, kdyby byl hetero. Jenže on není. Prostě si najde někoho jiného a bude šťastný. Konečně jsem se vytrhl z jeho sevření a vydal jsem se k výtahu.

"Pete-" uslyšel jsem za sebou. Znovu. Otočil jsem se a smutně jsem sledoval, jak se ke mně přibližuje. Srdeční tep se mi hodně rychle zvýšil, jakmile ode mě nezůstal stát několik metrů daleko. Místo toho se zastavil až několik centimetrů přede mnou. Dýchal mi teplý dech do tváře a prohlížel si každý centimetr mého obličeje.

"Pane Star-" chtěl jsem říct, ať si ušetří trápení a přestane s tím divadlem. Ale on mě umlčel svými ústy. Nikdy jsem nebyl překvapenější, než v tu chvíli. Položil mi ruce na záda a přitáhl si mě k sobě blíž. Samozřejmě jsem se nebránil.

Po prvotním šoku jsem začal spolupracovat a také jsem mu položil ruce na záda. Celým mým tělem koloval adrenalin a v břiše mě příjemně šimralo. Užíval jsem si každou vteřinu našeho polibku. Posledního.