Boy's Dream

Dětství

Už jsem znovu usínal. Nechápal jsem, kde je tak dlouho. Doufal jsem, že na mě nezapomněl. Už tak jsem si tady připadal nechtěný.

"Tak na co se koukneme?" ozvalo se najednou za mnou. Lekl jsem se a rychle jsem se za hlasem otočil. Pan Stark stál jen pár centimetrů za mnou. To znamenalo, že u mě byl moc blízko. A to mému srdíčku nedělalo dobře.

"Ehm... Je mi to je-jedno," dostal jsem ze sebe. Najednou jsem měl znovu vyschlo v krku. Nevím, jak to dělá. Vždycky jsem v jeho přítomnosti nervózní. Normálně mám několik měsíců na vydýchání se ze setkání s ním. Teď jsem měl jen jeden den. A co jsem pochopil, tak zítra se uvidíme znovu.

"Dobře. Takže se koukneme na horor," zazubil se a já nejistě kývl hlavou. Nikdy jsem pořádný horor neviděl. Nevím, proč z toho všichni dělají takovou senzaci. Podle mě to moc dobré není. Ale když se na to chce podívat, tak se na to podíváme.

Pan Stark si sedl vedle mě a chvilku si na mobilu něco ťukal. Lekl jsem se, když se na televizi pustil film. Musím uznat, že má techniku perfektně nastavenou. Všechno mu v bytě funguje přes roboty.

Podíval jsem se na mezeru mezi našimi těly. Zdála se mi ideální. Seděl ode mě v takové vzdálenosti, že se naše těla skoro dotýkala. Přesto mi nenarušoval moji osobní zónu. Asi by mě urazilo, kdyby si sedl na druhý konec pohodlné pohovky.

"Co jsi dneska udělal, že jsi musel být na poškole?" zeptal se mě, když běžely počáteční titulky. Sledoval jsem televizi a neodvážil jsem se podívat vedle sebe. Cítil jsem, jak do mě znovu propíjí jeho intenzivní pohled.

"Porval jsem se a vyrušoval jsem při hodině," končeně jsem mu řekl pravdu. Vnitřně jsem si oddechl, že už to mám za sebou. Teď už se mě na nic ptát nemusí.

"Popral jsi se kvůli holce?" zeptal se mě a já vykulil oči. Docela mi vyrazil dech.

"Ne," zasmál jsem se. Nikdy bych se kvůli holce nepopral. Vždyť se mi ani nelíbí. Kamarádku taky žádnou nemám, takže nemám jediný důvod.

"Proč se směješ?" zeptal se mě docela překvapeně. Otočil jsem se na něj a nadzvedl jsem jedno obočí na náznak, jestli to myslí vážně. Tvářil se opravdu nechápavě a já znejistěl. Vždyť přeci ví, že se mi holky nelíbí. Musel to poznat.

"No já... To je jedno. Už-už to začalo," vykoktal jsem a poděkoval jsem filmu, že opravdu začal. Pan Stark se na mě ještě chvíli díval. Až po nějaké chvíli jsem si periferním viděním všiml, že se začal dívat na film. Moje srdce se klepalo opravdu rychle. Začal jsem se bát, co mi řekne na to, až to zjistí. Je mi jasné, že to jednou zjistí. Pokud mě tedy v nejbližší době nevyhodí. 

Co když mě chce vyhodit a proto mě chtěl dneska vidět osobně? Co když mě teď chce uklidnit, aby mi hned vzápětí řekl, že jako superhrdina končím?!

Brzy jsem přestal nad vším přemýšlet a začal jsem vnímat film. Po několika minutách jsem ještě víc nechápal, jak to někoho může bavit. Mě to třeba uspávalo. Nelekl jsem se ani jednou. Ne, že by to nebylo děsivé. Ten příběh byl prostě nehorázná blbost. 

Tak v půlce film se mi začaly klížit víčka. Začala mi padat hlava na stranu, ale snažil jsem se zůstat při vědomí. Nechtěl jsem usnout. Nechtěl jsem obtěžovat pana Starka. Ať jsem se snažil jakkoliv, nakonec mi hlava přeci jen klesla na pohodlné rameno. Majitel trošku cukl, ale dál nic nedělal. Nějak jsem si neuvědomoval, že bych asi neměl usínat na rameni mého šéfa. 

Tony

Tupě jsem sledoval film, který jsem už od začátku nevnímal. Snažil jsem se začít přemýšlet racionálně. Tohle se přeci nemůže dít. Něco je se mnou opravdu špatně.

"Petere?" promluvil jsem na něj. Sledoval jsem jeho hnědé vlasy, které mě šimraly na tváři. I když jsem nechtěl, musel jsem se usmát. Snažil jsem se, ale opravdu jsem si nemohl pomoct.

Opatrně, tak abych nevzbudil Peta, jsem si vyndal mobil a roztřesenou rukou jsem vytočil Steva. Nemusel jsem čekat dlouho. Zvedl mi to téměř okamžitě.

"Ano? Děje se něco? Vždyť jsi mi volal před hodinou," nechápal můj nejlepší kamarád a já si povzdechl. Má pravdu.

"No... Vlastně nic. Promiň," začal jsem z toho jako vždy couvat. Nechápu, proč mu vždycky volám.

"Dělej. Něco se stalo po cestě?" zeptal se a zněl vyděšeně a já se mu nedivím. Sám jsem vyděšený.

"Ne, to ne. My... Já jsem ho nakonec domů nedovezl," přiznal jsem se. Pořád nechápu, že na mě má takový vliv. Vždycky ze mě všechno dostane.

"Cože?! Vždyť jsem ti říkal, ať ho odvezeš!" začal se rozčilovat. Zavřel jsem oči. Má právo se na mě zlobit. Já se na sebe taky mluvím.

"Ale já jsem si nemohl pomoct. Nedokázal jsem ho odvést takhle brzy. Víš, že ho potřebuji mít u sebe," zoufal jsem si. Pořád jsem kontroloval, že Peter spí. Asi bych mu to nedokázal vysvětlit. 

"Já vím, že to nemáš dělat! Máš se od něj držet co nejdál. Kolikrát ti to mám říkat?" dál mi dával kázání. Poslouchal jsem ho a přemýšlel jsem, co mu na to mám říct. Nakonec jsem usoudil, že má pravdu.

"Promiň," omluvil jsem se mu. Myslel jsem to vážně. Já se normálně nikomu neomlouvám.

"Mně se omlouvat nemusíš. Ubližuješ s tím jen sobě. Jen doufej, že se to nedozví. Mohlo by mu to dost zničit dětství," dál mi promlouval do duše a já sebou cukl.

"Neříkej to," procedil jsem skrz zuby. 

"Jako co? Dětství? Vždyť je dítě," dal důraz na poslední slovo a mě znovu píchlo na hrudi.

"Ty to nechápeš. On-on se nechová, jako nějaké hloupé dětsko. On je inteligentní, vyspělí, má super humor a-"

"Jo, já vím. Nemusíš pokračovat. Já to fakt vědět nechci. Prostě ho teď odvez a dej si od něj pauzu. Někam odjeď. Třeba někam vezmi Pepper, nebo já s tebou klidně pojedu. Prostě toho kluka nech být. Pro svojí i jeho ochranu," snažil se to jako vždy vyřešit.

"Já nemůžu. On na mě spí," šeptl jsem a na druhé straně nastalo ticho.

"ANTHONY!" křikl na mě Steve a já se opravdu lekl. Tím jsem bohužel probudil Peta.

"Promiň, musím jít," rychle jsem se rozloučil a hovor jsem ukončil.